Dana Zátopková atletická legenda slaví 85

Jak se cítíte před polokulatými narozeninami? Chystáte se na pořádnou oslavu?

Už se to rozjíždí, pořád chodí nějací novináři a ptají se, jak se máma co dělám. Slavit budu hlavně na Moravě, tam to bude větší. Přijedou i někteří olympionici. Aaž se vrátím, budu oslavovat tady po krevních skupinách - s přáteli, co mají stejnou krevní skupinu. To bude dost náročné, protože vždycky doma vařím a hostím je.

A co jim uvaříte?

Očem vím, že jim vždycky chutná: kuřecí vykoštěné stehenní řízky. Ty pěkně naložím, aspoň dva dny předem. Potom je obalím a osmažím jako vídeňský řízek. Nakonec jedám na pekáč do trouby. Nejdřív pokladu syrové brambory nakrájené i se slupkami, na to řízky a dopeču. Je to výborné. A k tomu bramborový salát s celerem, moje specialita.

To abyste udělala nejmíň stovku řízků pro všechny své přátele.

No to ne, oni už někteří umřeli. Navíc přijdou po skupinách, aby se sešli lidé, co se znají a mají společné zájmy, aby tam nebyl, jak se to říká… co pes, jiná ves.

Jste Moravanka, dopřejete si i slivovičku?

Jasně, tu už mám doma ve sklepě. Obstaralmi ji Raška, to je správný valašský borec. No ale už něco ubylo, měla jsem hosty. Avšichni si rádi dají třeba moravský drink. To je slivovice s vychlazeným tonikem, citronovou šťávou a trochou ledu.

Takže se nehlídáte, co se alkoholu týče? Dopřejete si?

Nemusím se hlídat, mám vlastní klapku. Když je toho akorát, tak už prostě víc nemůžu.

Když vám bylo osmdesát, vyprávěla jste, že pořád ještě skáčete v parku přes lavičky…

Tak to už teďka nemůžu. Loni jsem si zlomila lýtkovou kost přímo pod kolenem, dost blbě. Museli mi to operovat. Ve Střešovicíchmi dali do nohy čtyři hřebíčky, ale je to dobré.

Jak jste si ji zlomila?

Šla jsem navštívit přítelkyni, manželku Honzy Veselého (bývalý slavný cyklista - pozn. red.), Honza umřel a ona dostala mrtvici. Ujednohokrámu jsem vybírala kytku, kličkovala jsem mezi kýbly s květinami a přehlídla jsem dva schodky. Zakopla jsem, spadla holení na hranu toho schůdku.

Jak se teď udržujete v kondici?

Já si nepřipadám v kondici. (rozesměje se) Nevím, na čem to záleží, ale mám prima dni, kdy se dobře vyspím a cítím se velice dobře. Apak třeba přijde náraz, kdy si říkám: Já už tak stárnu, mně už tolik ubývá fyzických sil - a jsem z toho nešťastná. Fyzická práce mi však naštěstí proti takovým chandrám, stresům a blbým dnům pomáhá.

Jaká práce vás nejvíc baví?

Na zahradě. Mám velkou zahradu, sama ji už neobhospodařuju, to bych nestihla. Synovec mi pokosí trávu a tak, ale přesto je tam ještě dost práce, musí se plít, prořezávat, sázet a hrabat. Mám ráda květiny. Zeleninu už nepěstuju.

Dřív jste ji pěstovala?

Když jsme si koupili s Emilem tu parcelu, podlehli jsme pěstitelské euforii a pěstovali všechno: česnek, špenát, dokonce chřest. Jenže teď to ztrácí efekt, protože všechno můžete koupit v daleko krásnějším vydání, než když si to vyhrabete sami ze země.

Bydlíte v Troji, líbí se vám tam?

Jo, to je pražské výletní místo a je tam moc hezké bydlení. Je tam Vltava, a to už samo o sobě, dává té čtvrti takový krásný punc. A naproti je Stromovka, dál Podhoří, zachovalé přírodní prostory. Staří Trojané vždycky usilovali, aby Troji zůstal takový zvláštní punc. Prozatím se to daří.

Takže zaječí úmysly nemáte?

Už to nestojí za to. Když má někdo 85, tak velké plánování do budoucna postrádá smysl. V Troji bych chtěla zůstat, i když se pravděpodobně přestěhuju do nějakého menšího doupěte. Ať člověk chce, nebo nechce, s léty sil ubývá.

Trápí vás to?

Sportovce fyzický úbytek sil rmoutí víc než jiné lidi, my byli zvyklí na dobrou fyzickou kondici a výkonnost. Po znenáhlu zjišťuju, že leccos nezvládnu. Jak říkal můj otec: Uč se pokoře, budeš jednou stará. A u mě právě nastává ten čas.

Kdy jste naposledy hodila oštěpěm?

Dvacet let jsem dělala trenérku, tak do svých 80 let jsem sem tam musela něco ukázat. Ovšem na výkon to nebylo. Na výkonnost jsem naposledy házela, když mi bylo padesát. Uzavřela jsem sázku s jedním redaktorem, že až budu mít 40 let, hodím přes padesát - a až budu mít 50, hodím přes čtyřicet. Vsadili jsme se o čtyři flašky šampaňského. Vyhrála jsem.

Emil vám pak z oštěpů dělal košťata…

… jó, no jo.

Ještě vám doma nějaký zbyl?

Moc ne, měla jsem jeden z mistrovství Evropy v Bernu, ten jsem dala v Ostravě na památku do sportovní školy. Ale jiný ze Stockholmumi doma ještě visí. Funguje jako věšák na mokré ručníky.

A co zlatý olympijský z Helsinek?

Z toho mi Emil v nestřeženém okamžiku udělal smeták. Ten starý totiž zlobil. Já říkala: Musíme koupit nový, ale Emil povídal: Ten spodek je ještě dobrý. A Jak jsem nebyla ve střehu a naráz jsem zjistila, že Ťopek (=Emil) popadl zrovna můj olympijský oštěp z Helsinek značky Karhu, dole sundal špičku, trošku ho ošmirgloval a ořezal a narazil na smeták. Od té doby je u nás v kuchyni.

Pořád?

Ano. I když už jsem říkala, že bych ho měla někam odložit do muzea. Oni ten smeták začíná být opotřebovaný.

A co vaše medaile?

Ty olympijské, originály, jsou ve státním archivu. Rozdat je po rodině nemá cenu, to se rozprchne, poztrácí a sem tam někdo něco ukradne. Původně byly originály v muzeu v Kopřivnici, ale byla spousta starostí s hlídáním, tak tam jsou teď jen kopie. Stejně už jsou dvě z těch našich sedmi olympijských pryč, jedna je v Austrálii a jedna bůhví kde. Jak se dostala do Austrálie? Jo, to pan Zátopek rozdal, on byl takový rozdávačný. Moji zlatou z Evropy ve Stockholmu dal pro změnu nějakému Němci, bez mého vědomí, velmi jsem se rozčílila. A jednu svoji zlatou olympijskou dal známému australskému běžci Ronovi Clarkovi. Emilovi ho bylo líto, že nikdy na olympiádě medaili nezískal.

Kdy mu ji dal?

Ron zrovna vandroval po Evropě a naši bafuňáři přišli, jestli by ho Emil nezlanařil, aby si přišel knámzaběhnout. Emil mu napsal a on odpověděl: Emilku, kvůli tobě přijedu. Ťopek byl tak nadšený, že když potom Ron odlétal, dal mu na letišti krabičku a řekl: Podívej se na to, až budeš ve vzduchu, to je můj dárek za tvoje pěkné běhání. A Ron potom v letadle zjistil, že má jeho zlatou medaili. Pak ji dal do Melbourne do olympijského muzea.

S Emilem jste se narodili ve stejný den a potom i vyhráli olympiádu ve stejný den. Věříte na osud?

Věřím na osudové náhody, že nás svedly dohromady. Na mystiku nejsem kdovíjaký odborník. Ale je to zajímavé.

I dlouho po jeho smrti jste říkala, že pořád máte občas pocit, jako by tu Emil s vámi byl. Ještě to tak cítíte?

Jo jo, stává se mi, žemámpocit, jakoby vlezl do mě. Že mluvím jakoby to řekl on a ne já.

Kdysi vás štvalo, že vás představovali jen jako „Emilovu manželku“.

Vždyť to už bylo příliš. Měla jsem zlatou z olympiády, dvě zlaté z Evropy, světový rekord a pořád mě představovali jako manželku Emila Zátopka. Přitom u něj vždycky vyjmenovali, co všechno dokázal a uměl nejlíp. Zdálo se mi to příliš.

A ozvala jste se?

Vlastně až v 58. roce, když končil se závoděním a chtěl, abych já toho taky nechala. Jenže já si připadala atleticky ještě neopotřebovaná, měla jsem výbornou formu a teprve se mi zdálo, že jsem se naučila oštěpu rozumět. Tak jsem vyhrála Evropu v 58. roce a udělala světový rekord.

A do olympiády zbývaly dva roky…

Všichni bafuňáři mě přesvědčovali: Když máš takovou formu, to vydržíš. Pokračovala jsem, i když mě pak bolelo koleno. Objevila se mladá oštěpařka Vlasta Pešková a říkala mi : Přece bys měv tom nenechala. S ní jsem tedy začala trénovat, v Nymburkuna soustředění jsme spolu štípaly dřevo, rubaly ho sekerami a místo po schodech jsme do prvního patra šplhaly po lanech. Byla to taková legrace, ale pomohla. V Římě 1960 jsem ulovila ještě stříbro, i když s odřenýma ušima, a Vlasta byla čtvrtá.

Donedávna to byl největší oštěpařský úspěch naší země.

Akorát nás teď štichly holky na mistrovství světa. Povídala jsem Báře Špotákové: Měly jste s Brejchovou první a čtvrté místo, už jste lepší.

Kdybyste se mohla do jednoho dne z toho vašeho dlouhého života vrátit a prožít ho znova, který by to byl?

Jeden pěkný den? To bych váhala mezi sportem a jen takovou pohodou. Ale asi dám přednost sportu. Takže Helsinky 52, noc po závodech.

Byla bouřlivá?

Ne, kouzelná. Nemohla jsem spát a byla nádherná teplá noc, velký měsíc. My tehdy bydleli v menší olympijské vesnici Otaniemi za Helsinkami. Bylo to krásné místo v lese u velikánského jezera. Já byla po závodech celá rozrušená. Zatímco holky-gymnastky u mě na pokoji chrupkaly, vzala jsem medaili a sedla si s ní u jezera. Jen jsem tam seděla a užívala štěstí.

Co byste si přála k narozeninám - kdybyste třeba chytla zlatou rybku…

Umřít zdravá. Když už je člověku 85, tak si nemůže dělat velké plány. Už nemám velkých, mimořádných přání. Ještě bych chtěla jet jednou k moři, tak to snad příští rok zvládnu. A jinak… Jen si prožít ještě aspoň dva roky v úplném klidu.