VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Šestinásobný vítěz Rallye Paříž-Dakar: Už jsem si těch snů splnil hodně

/ROZHOVOR/ Všude na světě je krásně, ale nejkrásnější to je kolem chalupy, říká Karel Loprais, šestinásobný vítěz Rallye Paříž-Dakar.

25.12.2016
SDÍLEJ:

ROZHOVORY pro média jsou součástí života Karla Lopraise. Foto: Deník/Ivan Pavelek

Je šestinásobným vítězem Rallye Paříž-Dakar a poté, co skončil šestý v absolutním pořadí tohoto závodu, dostal přezdívku Monsieur Dakar.

Letos se zúčastnil projektu Sen o Dakaru a také vernisáže výstavy fotografií, která při putování Afrikou k Růžovému jezeru v Senegalu a do dalších míst vznikla.

O svých začátcích v této náročné soutěži a trochu i sobě hovoří Karel Loprais i v tomto rozhovoru pro Deník.

Vraťme se k úplným začátkům, což je více než třicet let.
Jedenatřicet.

Vy jste v té době byl tovární jezdec Tatry Kopřivnice. Jak k tomu došlo, že se firma rozhodla vyslat tatrovku na Dakar?
Tatra měla své zastoupení ve Francii a pan Strager, který Tatru zastupoval, chtěl, aby se ta naše auta prosadila. I proto, že rallye startovala v Paříži. Nabídli to LIAZu i Tatře, jenže zatímco Liazka měla auto v podstatě sériové, Tatra začínala nově sérii T 815. Takže proto jela až později.

Jak jste se k tomu dostal konkrétně Vy? Přišli za Vámi a řekli: Pojedeš! Nebo jste se handrkovali o to, kdo pojede? Nebo naopak někdo nechtěl jet?
Zájem byl tehdy velký, ale Tatra to organizovala a vybírala řidiče z vlastních řad. To auto bylo nově vyráběné, takže Tatra chtěla, aby s ním jeli lidé, kteří ho znají už z dob prototypu a v podstatě první čtyři řidiči byli řidiči ze zkušebny.

Byla to tehdy velká neznámá a asi jste nevěděli vůbec do čeho jdete. Testovala se ta auta někde?
To jsme opravdu nevěděli, do čeho jdeme. V té době ještě nebyl polygon, teprve se začínal dělat. Takže jsme to testovali různě – na jižní Moravě v oblasti Hodonína, v oblasti Bzence, kde jsou pískovny, jsme zkoušeli, jak se auto bude chovat v písku. Tam je pískovna, která má délku možná dva kilometry, a hlavně jsou tam patra odtěženého písku. A my jsme se snažili z těch pater jezdit dolů To byla jediná příležitost, kde jsme měli možnost to testovat.

Tak to muselo být dobrodružné…
No to bylo, někdy až moc.

V rallye Paříž-Dakaru máte za sebou hodně úspěchů. Vzpomínáte na některý ročník, jako že byl pro vás úplně ten nejlepší?
Bylo jich určitě několik. Samozřejmě, že mezi ně řadím první vítězství. To bylo něco úžasného, když se nám podařilo porazit zbytek světa. Pak to bylo vítězství v roce 1994, kdy se startovalo v Paříži a cíl byl rovněž v Paříži. To bylo Paříž-Dakar-Paříž a bylo to jedinkrát, kdy jsme dojeli s auty domů. Tam jsme v podstatě s kamionem obsadili celkově šesté místo. Dodneška to nikdo nepřekonal, takže jsme rádi, že se nám to podařilo. Byl to hodně dobrý závod. Ale jsou i další, třeba v roce 1998, kdy jsme dostali nové auto, s tím jsme vyhráli taky. Je to vlastně nejslavnější auto, které tam kdy bylo. Hovořím o té Pumě, kterou máme doma. Jeli jsme s ní čtyři závody a z nich jsme tři vyhráli a jednou jsme byli druzí. Takže to je zase nejúspěšnější auto v celé historii Dakaru.

Když se člověk veze na té vítězné vlně, přijde v tom týmu nějaká krize? Taková ponorková nemoc?
V ponorce jsme naštěstí nebyli, byli jsme v kabině a věděli jsme jeden o druhém, co od něj můžeme čekat. Navíc, když se zastavilo v cíli, tak bylo mnoho jiných týmů a mnoho jiných lidí, s nimiž jsme se mohli bavit. Nebylo to tak, že bychom byli třeba třicet dnů izolovaní a neměli bychom s kým promluvit.

Napadá mě, že jste se potkávali s mnoha lidmi a vy ten Dakar pořád nějak navštěvujete i teď, jestli tam vznikla třeba taková přátelství, že se i po letech rádi vidíte.
Přátelství existovala spíše během závodu. Bylo to v tom, že jsme o sobě věděli, věděli jsme za kým můžeme přijít třeba požádat o pomoc. Ale po skončení závodu, během další doby v roce, jsme se neviděli.

Jel jste i ten náhradní Dakar v Jižní Americe?
Skončil jsem před deseti lety. Můj poslední závod byl v roce 2006, tehdy jel se mnou poprvé Aleš. Jako navigátor. Pak si Aleš sedl místo mě za volant a jel s ním Petr Gilar. To byl poslední Dakar, který se jel v Africe. Takže Aleš jel jeden Dakar v Africe a zbytek už v Jižní Americe.

Dakar určitě sledujete pořád…
Sleduji. Byl jsem i párkrát v té Jižní Americe, ale s novinářským autem, už jsem nezávodil.

Takže je asi těžké posuzovat co je těžší, jestli Afrika nebo Jižní Amerika.

Tak dá se to posoudit. Afrika je rozlehlá, jsou tam velké plochy, civilizace daleko. Kdežto v té Jižní Americe jsou třeba vybavené benzinové pumpy přímo u trasy. Když člověk vjede do nějaké vesnice, najde tam obchůdek nebo hospodu, dá se tam zastavit, což v Africe nejde. A pak taky jsou tam rozdílné teploty. V Africe je mnohem příznivější klima. V té Jižní Americe je někdy přes den i padesát stupňů.

Radil jste synovci Alešovi v počátcích jeho působení na dakarské rallye?
Když se mnou jel Aleš jako navigátor, tak hodně věcí pochytil. On na ty závody jezdil už dříve jako pozorovatel, dívat se a učit se. Samozřejmě, že nějaké rady jsem mu dával, ale jinak ti mladí dnes jsou daleko preciznější. Na autě se vymakalo hodně věcí i díky Alešovi, tlumení, a další věci, které tomu autu pomohly.

Ještě do toho dění kolem rallye nějak zasahujete nebo už vůbec?
Ne. To si všechno řeší Aleš. Tam je potřeba obchodních jednání a všechno, co je třeba, si řeší sám. Jednak mluví perfektně anglicky a taky si udržuje kontakty.

Co teď děláte?
Užívám si důchodu. A občas se svezu s kluky na nějaké testování.

Byl jste při vzniku projektu Sen o Dakaru. Máte ještě nějaký sen, kam byste se chtěl podívat?
Už jsem si těch snů splnil hodně. Všude na světě je krásně, ale já říkám, že nejkrásnější to je kolem chalupy. Máme tady tolik nádherných míst a nevíme o nich, nebo o nich víme, ale neměli jsme čas je navštívit.

Karel LopraisNarodil se 4. března v Ostravě, v roce 1967 nastoupil do kopřivnické automobilky Tatra, kde se vypracoval na zkušebního řidiče. Je ženatý, má dva syny a s manželkou žije ve Frenštátě pod Radhoštěm.
V roce 1986 vyrazil poprvé s Tatrou 815 na Rallye Paříž Dakar, čímž začala jeho slavná závodnická éra. Aktivně se zúčastnil rovněž Rallye Paříž-Peking či Desert Challenge v Dubaji, ale dakarská rallye z něj udělala jednu z legend tohoto slavného závodu.
Již při prvním staru s Tatrou 6x6 měl velice blízko ke stupňům vítězů, ale kvůli trati zablokované auty zapadlými v bahně, které jeho posádka pomáhala vyprostit, přijeli pozdě na start poslední etapy a čekala je diskvalifikace. V té době byla Lopraisova posádka na 2. místě. Hned v dalším ročníku se spolujezdci Radkem Stachurou a Jaroslavem Krpcem skončili druzí, v následujícím roce již Karel Loprais slavil s Radkem Stachurou a Tomášem Mückem první vítězství.
Karel Loprais jel celkově 19 ročníků Rallye Paříž-Dakar a pouze čtyřikrát nedokončil. Šestkrát zvítězil, čtyřikrát byl druhý a jednou třetí. Dvakrát skončil těsně pod stupni vítězů. Legendární přezdívku Monsieur Dakar dostal v roce 1994, kdy nejenže dosáhl svého 2. vítězství v kategorii kamionů, ale v celkovém hodnocení automobily-kamiony skončil na 6. místě, což doposud nikdo nepřekonal.
Legendární závodník několikrát získal Zlatý volant ve své kategorii a v roce 2007 obdržel Zlatý volant za celoživotní přínos motoristickému sportu. Byl také zvolen českým motoristickým sportovcem století.
Třicet let od své premiéry na dakarské rallye se Karel Loprais podíval k Růžovému jezeru v Senegalu, kde závod končíval, znovu. A to jako jeden z členů projektu Sen o Dakaru.

Autor: Ivan Pavelek

25.12.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jak reklamovat koupený dům či byt

Rychlovlak. Ilustrační foto.

Proč nejezdí vlaky rychleji

OBRAZEM: Frenštátské hřiště ovládli hasiči i záchranáři

Hřiště frenštátských hasičů za Domovem Hortenzie v sobotu patřilo záchranářům všeho druhu. Konal se tam další ročník oblíbené akce Den se záchranáři.

S bagrem a hráběmi na pstruhy. Ryb pak přibylo

Ochránci přírody společně s lesníky a rybáři vytvořili v Beskydech umělá trdliště a školky pro pstruhy.

Na Severce budou mít lanovou dráhu

Pokud všechno vyjde, bude Ski areál Severka prvním v Těšínských Beskydech (nepočítáme-li Javorový), kde budou mít lanovou dráhu. O její vybudování majitel usiluje už několik let. Zdá se, že by se stavba konečně mohla pohnout kupředu.

Borůvky u Pradědu mizí pod křovinořezy

Do nejvyšších partií Jeseníků vyráží v těchto týdnech parta s křovinořezy. V chráněných lokalitách sekají borůvčí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení