Její majitel a jezdec v jedné osobě, Lubomír Rokyta, se tak stal po právu amatérským šampiónem letošní sezony. Navíc, dosáhl stého vítězství, a stal se tak dvaadvacátým členem Klubu stovkařů.

Je 21 vítězství z 89 startů v sezoně velký počet, v porovnání s profesionály?

Strašný. Profesionálové mají běžně 250 až 300 startů v sezoně, a jenom dva letos překročili dvacítku vítězství. Klusácký sport je nespravedlivý v tom, že nezohledňuje, kolik máte koní, a jak často a kde startujete. Sežeňte si jich co nejvíc a startujte. Ten, kdo jich má čtyřicet přímo na závodišti, může startovat v mnohem větším počtu závodů, než někdo, kdo má šest koní u Ostravy a každý víkend s nimi musí cestovat.

Máte šest koní, kolik z toho je klisen a kolik valachů?

Klisny jsou dvě, ostatní jsou valaši. V podstatě mám tady jenom valachy, a je to proto, aby se nerozptylovali. Valach je jednodušší pro přepravu, ovladatelnější,může chodit s klisna ma na pastvu…

A každý víkend absolvujete závody se všemi šesti koňmi?

Ne, každou sobotu jsou vypsané dostihy pro každou kategorii. Nejpravidelněji proto jezdíme se čtyřma.

Kdybyste měl říct, který z vašich koní je váš nejoblíbenější, který by to byl?

Falešnost je obvykle v tom, že nejoblíbenější je ten nejlepší. Nemám proto nějakého nejoblíbenějšího koně. Mám rád klisnu Show Hammering, protože hodně vyhrává a Avon Skal, který byl třetí v Derby a přivedl mě k tomu stému vítězství. Je to hodný, milý kůň.

Vy ale máte koně nejen na klusácké závody, ale i na rovinové dostihy. Není však lepší s takovým malým počtem koní preferovat jen jednu kategorii?

Z hlediska výsledků by byla samozřejmě lepší specializace. Mít jednom cvalové nebo jen klusácké koně. Má male rád obě ty disciplíny. Pro mě však je důležité moci se účastnit dostihů, jako takových, stejně jako pro většinu koňařů.

Pro každého sportovce je cestování únavné, takže pro koně jistě taky. Co to pro ně znamená, že musí týden co týden procestovat stovky kilometrů?

Dopravník jede šest až sedm hodin do Prahy a stejnou dobu zpátky. V podstatě bez přestávek, a koně v něm stojí ve svých boxech. Je to otázka zvyku, protože jinak se to nedá. Zkoušeli jsme, jak jinak to uzpůsobit, jestli dělat více přestávek, nechat je napást nebo jet den předem. Všechno bylo odborníky vyhodnoceno, jako horší. Je potřeba, aby si kůň zvykl na režim, že ráno tady nastoupí, po sedmi hodinách v Praze vystoupí. Pak má několik hodin na oddych, odběhne dostih, přijede domů a únava přijde až další den.

Máte nějaký vítězný rituál?

Co dělám před dostihem, to ani nemůžu říct nahlas (smích). Po vítězném dostihu ale při cestě zpátky provoláváme slávu nejlepším koním, trenérům a jezdcům. Takže si vzájemně provoláváme slávu při sklence vína.

Co dostávají koně za odměnu?

Pár kostek cukru, poplácáme je po krku, a to je všechno.

Plno majitelů stájí to má zavedeno tak, že jezdí jako amatéři, ale netrénují je. Dojedou prostě až na samotný dostih, oblečou se do dresu, sednou do sulky a jedou. Jak to máte vy?

Vtom jsme atypičtí. Jsem tady každý den, pokud mi to má práce dovolí, a účastním se přípravy a tréninků osobně. Cvalové koně mi připravují moji spolupracovníci, Petra Výtisková, Kateřina Stančíková a František Skřivánek. Klusáky si většinou chystám sám se sedmnáctiletou dcerou Helenou, která už taky jezdí dostihy.

Jak se klusák vlastně trénuje?

Obecný model je připravit koně do fyzické kondice a potom se dolaďují rychlostní prvky.

Jak to máte s nákupem koní? Nemáte totiž chovnou stáj, abyste si mohl budoucí klusáky vychovat, ale musíte kupovat mladé koně. Kde je vybíráte?

Nejvíce mám koní tuzemského chovu. Ten je však postaven z devadesáti procent na dovezených plemenících a devadesáti procent importovaných klisnách. Obvykle je tatínek minimálně z Německa a maminka u cvalových koní z Anglie, Irska, u klusáků z Ameriky nebo Švédska.

Jsou na klusácké závody lepší klisny nebo valaši?

Obecně jsou lepší valaši. Jako dvouleté, tříleté jsou lepší klisny, pak se to ale vyrovná a valaši jdou dopředu. Když se ale klisna povede, tak je to moc dobré.

A na trénink?

Valaši jsou klidnější, vyrovnanější a snesou více práce. Klisny jsou náladové, nervózní, často protivné, v podstatě stejné, jako ženské. Valach má vyrovnané výkony a klisna může podat extrémní výkon, ale může i extrémně zklamat. S klisnou nikdy nevím, jestli jde na vítězství nebo bude poslední. Však taky s Show Hammering mám letos jedenáct vítězství a sedm diskvalifikací. Prostě buď to fičí a pak ji nechytnou, nebo zacválá a končí.

Právě mezi klusáky se objevují spory s diskvalifikacemi. Jak to vnímáte vy?

Pravidlo říká, že klusák se musí pohybovat klusem, jakmile přeskočí do jiného chodu, což je většinou cval, může to tak udělat dvakrát. Při třetím přeskočení je diskvalifikován. Av těch prvních cvalech může cválat nejdéle dvě stě metrů, a to ještě nesmí získávat výhodu. Musí být zadržován a ztrácet.

Kolikrát se vám letos povedlo být diskvalifikován?

Mnohokrát. Některý kůň, když je pod tlakem, tak si uleví, a přestane klusat.

Pro oko diváka může klusácký sport vypadat nebezpečně v tom, že sulky o sebe narážejí. Vnímáte to jako jezdci podobně?

Když se zahákneme kolečkem, tak je to téměř jistý karambol. Nepadá se ale až tak často, tak pět, deset pádů za sezonu. Já jsem tedy ještě naštěstí nespadl, ale v tréninku už mnohokrát.

Co gentlemanství v klusáckém sportu? Jsou k sobě jezdci ohleduplní nebo si děláte naschvály, snažíte se soupeře nedovoleně přibrzdit?

Co se týče slovních, verbálních projevů, tak mi půjčte mikrofon, já to nahraju a uvidíte tu plejádu slov za hranicí zdvořilosti hodně daleko. Nadáváme si, samozřejmě. Přibrzdit? Tak i to je v taktice, ale nesmí to člověk dělat zjevně. Ale že soupeře nepustím, když se mi tam cpe, je běžné.

Když se vrátím k právě skončené sezoně, jednadvacet vítězství, jak vás vnímají profesionálové? Vadí jim, že jim, takříkajíc, šlapete na paty?

Tak samozřejmě, z počátku jsem jim byl, myslím, tak trošku pro srandu. Že úředník s šesti koňmi odněkud z Ostravska jim nemůže být rovnocenným soupeřem. Vprůběhu sezony to začali brát trošku vážně a ke konci měli, myslím, hrůzu, že bych mohl mít více vítězství než oni. Já jsem z toho měl velkou radost, ale oni, myslím, ne.

A jak se dívali na to, že právě člověk z Ostravska, který má jen pár koní, „přejel“ ty, co jsou v centru klusáckého sportu a mají koní mnohem více?

Pražáci jsou stát ve státě, nás, Moraváky, nemají rádi a mají nás na to, aby nás v dostizích poráželi. Akdyž je to jinak, tak se jim to nelíbí.

Co bylo vůbec tím prvotním impulsem, že jste začal s koňmi?

Původemjsem z vesnice, otec byl veterinář, ale nedělal do koní. Ale, někde jsem to musel zdědit v srdci, takže obecně jsem měl koně rád od dětství. Ale, vzhledem ke složitosti doby jsem se k nim nemohl nikdy dostat. To bylo až po vojně, řekněme po revoluci, byť to slovonemámrád, ve svých pětadvaceti letech. Začal jsem chodit do Jistebníku, kde měl Státní statek dostihovou stáj. No, a pak jsem si koupil jedno hříbátko, pak druhé, no, a dneskamámdvacet koní.

Vzpomínal jste dceru, která se potatila a už sama jezdí. Znamená to, že s ní máte nějaké plány v dostihovém sportu?

Letos jezdila prvním rokem a podařilo se jí jednou v Chuchli zvítězit, což určitě ještě podnítilo její zájem. Každý otec je rád, když dítě poněm něco převezme. Ale určitě bych jí nedoporučoval, aby se stala profesionálním jezdcem. Je to náročné a na druhou stranu nedoceněné povolání.

Říká se, že je vždy těžší obhájit, než dobývat nové pozice, takže s jakými plány půjdete do příští sezony?

Budu si užívat toho, že jsem šampión. Reálně vzato, vím, že to obhájit nepůjde, počítám s menším počtem startů, přál bych si, aby byli koně i lidi zdraví.

Když jste letos vyhrál šampionát amatérů, máte ještě vůbec nějaký osobní klusácký sen?

Chtěl jsem být členem stovkařů a šampiónem republiky. Byl to ale takový nesplnitelný sen, ale díky dvěma klisnám se mi to podařilo.