VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Vítězslav Pjentak: Trenérskou smlouvu mám prý na doživotí

/ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ "Trenérskou smlouvu mám prý na doživotí," říká s úsměvem volejbalový nadšenec a rodák ze Studénky Vítězslav Pjentak v rozhovoru pro Deník. 

12.12.2015
SDÍLEJ:

Trénování volejbalového nadšence a rodáka ze Studénky stále naplňuje, když nadále pokračuje jako kouč druholigových volejbalistek Bílovce. Foto: Deník/Dalibor Tobola

9. listopadu oslavil 60. narozeniny. S volejbalem se blíže seznámil v deseti letech, když v rodné Studénce rozjížděli v roce 1965 mládežnické družstvo.

Od té doby už uplynula řada let, ale jedno s Vítězslavem Pjentakem, který svou aktivní hráčskou kariéru ukončil až v 54 letech, pořád zůstává – vášeň pro volejbal. Vyzkoušel si téměř všechny funkce, od hráče, trenéra až po funkcionáře, kdy vykonával třicet let (1981-2011) předsedu bíloveckého Spartaku.

VÍTĚZSLAV PJENTAKDatum narození: 9. listopadu 1955 ve Studénce
Manželka Jana, dcera Hana, syn Jan a vnoučata Jan, Bětka, František a Pepík.

Momentálně je trenérem bíloveckých žen ve 2. lize, sk. C, a kromě toho také pomáhá kamarádovi a předsedovi Školního sportovního klubu (ŠSK) Bílovec Peteru Šloffovi při turnajích českého poháru žaček nebo juniorek. „Péťa je takový divočák, takže mu někdy vypomáhám. On je ten bič a já jsem ten med," usměje se čerstvý šedesátník Vítězslav Pjentak, jenž je kromě trénování ještě stále členem výboru ŠSK Bílovec.

Při domácím druholigovém utkání bíloveckých žen se u příležitosti jubilea dostalo zkušenému trenérovi zaslouženého blahopřání. „Byl jsem mile překvapen. Holky mi popřály a bylo pro mě překvapení, že přišel i starosta Bílovce pan Mrva, což je zajímavé, protože já jsem občan Studénky. Také mi přišel popřát bývalý předseda TJ Spartak Bílovec a potom jsme to i s holkama a s dalšími kamarády oslavili. Celkem nás bylo asi něco přes čtyřicet. Týden nato mě to pak čekalo ještě s rodinou. Stromy nestačí v lese růst, jaké mi to udělalo číslo na účtu," směje se čerstvý šedesátník, jenž dlouhé roky pracoval v lese jako dřevorubec.

Vzpomenete si, kdy jste se vůbec poprvé seznámil s volejbalem?
Začínal jsem ve Studénce jako žáček v páté třídě. Tehdy se hrál ve Studénce mužský volejbal na velmi dobré úrovni, hrála se tady druhá liga. Chytil se toho pan Piškytl, což byl vynikající člověk, a ten nás dal dohromady. Tenkrát nebyly lákadla jako v dnešní době, takže se daleko více sportovalo.

Kam potom vedly Vaše další kroky?
Ve Studénce jsem pokračoval až do dorostu a pak následovala vojna. Chtěl jsem jít do Dukly Kolín, ale tam jsem se nedostal, protože jsem měl povolávací rozkaz na ministerstvo vnitra. Dukla byla ministerstvo obrany. Na vojnu jsem tak šel do Českých Budějovic a po roce jsem si tam našel klub Meteor České Budějovice, kde hráli krajský přebor. V té době bylo zrovna povoleno, že voják mohl hrát i za civilní tělovýchovnou jednotu a díky tomu, že jsem pro jednoho velitele vojenské nemocnice udělal nějakou práci, tak jsem měl štěstí, protože mi vyřídil, že jsem mohl chodit dvakrát týdně na tréninky plus na zápas.

Po návratu z vojny jste pokračoval doma ve Studénce?
Vrátil jsem se zpátky do Studénky do mužů, kde jsem se dostal pod trenéra Zdeňka Klose, což byl další vynikající člověk, který dal nám, klukům, kteří jsme přišli z vojny, šanci. Hráli jsme krajský přebor dvojku a pak jedničku. Tehdy to mělo opravdu velkou úroveň a hráli jsme třeba proti Uničovu, Šumperku nebo Olomouci. Vzpomínám, že tehdy bylo dvanáct družstev a pět padalo, takže stačilo malé zaváhání, a spadlo se zpátky do krajského přeboru dvojky.

Kdy jste vlastně skončil s aktivní hráčskou kariérou?
Ve Studénce jsem pak skončil, protože jsem měl trošku rozdílnější názory na trénování, a šel jsem do Bílovce, kde hráli kluci okresní přebor. Tam jsem dělal hrajícího trenéra a vytáhli jsme to až do krajského přeboru jedničky. Pak jsem se ale ještě vrátil zpátky do Studénky a přitom už jsem trénoval v Bílovci, kde se po roce 1989 chlapský volejbal rozpadl, protože se kluci vrhli na podnikání a na politiku (usměje se). Zůstaly tam holky, které za mnou přišly, ať jim jdu dělat předsedu a trenéra, což se taky stalo. Pak se tam ale přece jenom ještě dala dohromady i tlupa kluků, takže jsme hráli ještě okresní přebor v Bílovci a ve čtyřiapadesáti letech jsem končil ve Studénce, kde bylo béčko, a kde jsme hráli taky okresní přebor.

Už dlouhé roky se věnujete také trenéřině. Kde jste začínal?
Úplně poprvé jsem k trénování čichnul na vojně. To víte, voják a mladé holky (usměje se). Takže to tehdy bylo spíše takové chození za holkama, ale pomáhali jsme i v trenéřině (usměje se). Pak jsem začal trénovat v Bílovci a pomáhal jsem také Petru Šloffovi rozjíždět školní sportovní klub. On se věnoval převážně žačkám a já juniorkám a ženám.

Máte nějakou hranici, kdy dáte trénování sbohem?
Chtěl jsem skončit v šedesáti, ale byl jsem těžce upozorněn prezidentem Šloffem, že to mám na doživotí (směje se).

Kterých trenérských úspěchů si nejvíce ceníte?
Z těch posledních to byl určitě postup do druhé ligy a taky vítězství v českém poháru starších žaček společně s Petrem. Ale nejvíce si vážím toho, když jsem jednu sezonu souběžně trénoval ženy v Bílovci a ženy ve Fulneku. V té sezoně jsem byl opravu šest dní v týdnu pryč a podařilo se nám postoupit s Bílovcem do krajského přeboru jedničky a s Fulnekem do druhé ligy. Sice to tehdy bylo hrozně náročné, ale manželka naštěstí taky hrála volejbal, a dva postupy v jedné sezoně, to bylo něco. To byl opravdu takový top.

Neminula vás ani funkcionařina, kdy jste byl třicet let předsedou TJ Spartak Bílovec…
Tehdy to vypadalo, že se oddíl rozpadne, takže jsem začal dělat předsedu a měl jsem holku, která mi dělala pokladní, ale ke konci už jsem si dělal celý oddíl sám, od pokladníka, trenéra až po předsedu. Je ale fakt, že mi holky pomáhaly, protože když člověk řekl, tak to fungovalo.

Českým volejbalovým svazem jste byl oceněn za odvedenou životní práci ve volejbalu. Co to pro vás znamená?
To je asi pět roků zpátky. Vyhodnocoval to krajský výbor, ale bylo to pod hlavičkou svazu. Člověka vždycky potěší, když si ho někdo všimne. Ve Studénce jsem tolik roků dělal volejbal, a dá se říct, že kromě starých bardů mě tu nikdo pořádně nezná.

Co pro vás volejbal znamená?
Volejbal je moje vášeň. Takhle mi to napsaly holky na tričko k narozeninám (usměje se). Můžu vám říct, že jsem si poplakal. Je to asi tím věkem. Říkal jsem manželce, že můžu chodit dělat plačku na hřbitov (usměje se). Na oslavách jsem měl třeba i holky, které jsem trénoval před dvaceti lety, takže člověk byl moc rád.

Čemu se kromě volejbalu ještě rád věnujete?
Obecně sportu. Teď nemůžu hrát volejbal, protože mě bolí záda, tak chodíme hrát s manželkou tenis. Ta má ale teď zdravotní problémy, tak chodím jednou týdně hrát sám, abych se udržoval. No, a práce je mi koníčkem. Sice už to přestalo, ale byla mi práce koníčkem (usměje se). Celý život jsem dělal v lese. Asi od roku 1973, co jsem se vyučil, takže jsem i tvrdě pracoval.

Kde ve svém volnu nejraději odpočíváte?
Doma na zahradě, pěkně pod pergolou, při skleničce dobrého vína. Tak to má být. Ale člověk je tím volejbalem už tak nějak postižený, že stejně sedí a něco se pořád probírá. Manželka chodí při našich zápasech zapisovat, takže když dohrajeme zápas, tak to třeba rozebíráme. Zaplaťpánbůh že už není hráčka, protože když jsem ji trénoval, tak to jsme se někdy hádali (směje se).

K TÉMATU

Nevídané! Pjentak vydržel hrát volejbal 24 hodin v kusePsal se rok 1975, když Vítězslav Pjentak zrovna sloužil v Českých Budějovicích základní vojenskou službu. Tehdy, spolu s kamarády v tamním Meteoru, došli k nápadu uspořádat 24hodinový volejbalový maratón.

Jediným hráčem, který odehrál celý volejbalový maratón, byl právě studénecký rodák. „Vzpomínám na to rád. Vyhráli jsme poměrem setů 45:40. V té době se ale hrálo ještě se ztrátami. Poté jsme šli do hospody na jídlo. Objednal jsem si něco k snědku, pivo a pak jsem se probudil druhý den v kasárnách nohama napřed," vzpomíná se smíchem Pjentak, jenž pokračoval.

„To byl, dá se říct, můj životní hráčský úspěch. Samozřejmě jsme taky vyhráli tradiční turnaje, jako jsou Dřevěnice nebo Hodslavice, ale to, že jsem to tehdy zvládl celé, si cením nejvíce," přiznal nynější trenér bílovecký žen ve 2. lize, který se tehdy vsadil s kamarádem Jindřichem Schmidtschlägrem, že na palubovce vydrží den v kuse.

„Ten to nakonec vzdal v půl osmé ráno, po patnácti hodinách. Všichni ti kluci okolo mě byli o deset let starší. Mně bylo v té době dvacet let a jim bylo okolo třiceti. Přestávka byla jenom, když se přecházelo na druhou stranu, takže jsem se vždycky napil, do toho nějaký ten hroznový cukr a jelo se dál," vracel se k nevšednímu zážitku Pjentak.

Autor: Dalibor Tobola

12.12.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Deník - Naši prvňáci

Tento týden představíme školáky ze ZŠ Komenského 68, Nový Jičín

Předvolební debata Deníku

Superdebata Deníku: ptejte se Babiše a dalších lídrů

Jistebník doma zdolal v derby Libhošť

/FOTOGALERIE/ Novojičínské derby v I. A třídě, sk. B, nakonec dopadlo lépe pro nováčka, který porazil oslabené hosty 2:0.  

Město zřídilo rozptylovou loučku

Další možnost, jak se rozloučit se svými blízkými zesnulými, budou mít obyvatelé Fulneku.

AKTUALIZOVÁNO

ON-LINE rozhovor s Alfrédem Šrámkem, kandidátem na poslance za Realisty

JUDr. Alfréd Šrámek, kandidát na poslance za Realisty byl hostem on-line rozhovoru Deníku.

Čtyřproudovka má být bezpečnější

Osmapadesátiletou chodkyni srazilo ve Frenštátě pod Radhoštěm vozidlo, které řídil jednatřicetiletý řidič. Žena v tu chvíli přecházela silnici po přechodu pro chodce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení