Rozhovor je součástí projektu Deníku Pomozme lidem, pomozme kraji - více zde.

Proč jste se rozhodl emigrovat právě k nám?

Bylo to v roce 1995. Přijel jsem přímo do Ostravy. U nás totiž začala nebezpečná doba, válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Ekonomika na tom byla velmi špatně, za celý den nám třeba jen hodinu fungoval proud. Věděl jsem, že nás tam nečeká žádná budoucnost. Vzal jsem rodinu a chtěl jsem někde, kde je více jistoty. Myslel jsem si, že ji najdu v České republice. Jako student jsem byl na prvním zahraničním zájezdu v Praze a Karlových Varech. Byl jsem z toho tehdy nadšen. Už tehdy jsem si říkal, že jestli někdy opustím svůj rodný stát, půjdu tady.

Znal jste Prahu, jak to, že jste si nakonec zvolil Ostravu a náš kraj?

Koupil jsem tehdy lístky na vlak. Zajímavé na tom příběhu je, že ten vlak zastavil právě v Ostravě. Do Prahy už nedojel. Jeden známý Rus mi také řekl, že nemám peníze, a chci do Prahy, kde je všechno drahé, že si mám se svým kapitálem raději vybrat nějaké malé městečko. Říkal, že Ostrava je průmyslové město a že mi tu bude lépe.

Jak jste se dostal k podnikání?

Jsem vzdělaný v oboru designér. Původně jsem uvažoval, že bych tady dělal něco v mém oboru. Neměl jsem však žádný kapitál, neuměl jsem česky.

Bez práce jsem byl přes půl roku. Pak jsem se tady seznámil s jedním člověkem, který mi ve Frýdku ukázal hospodu. Ta byla v té době na prodej. Dal jsem za ni své poslední peníze, ale nešlo to a já jsem začal krachovat. Nevěděl jsem, jak mám hospodu provozovat. Bylo to těžké. Pořád jsem se chodil modlit do vedlejšího kostelíčka, který byl pro mě hodně osudový.

Myslel jste někdy na to, že byste se vrátil do Arménie?

Vložil jsem do hospody asi dvě stě tisíc korun, pořád krachovala. Tehdy jsem měl chuť všechno sbalit a odjet domů. Chtěl jsem ji prodat alespoň za padesát tisíc, abychom měli na letenky, nikdo ji ale nechtěl. Naštěstí se to po nějaké době přece jen rozjelo a začalo se mi dařit.

Kdy přišel nápad s medovými dorty?

Po nějakém čase, když už jsem byl zavedený a stál nohama pevně na zemi, jsem kontaktoval svou setru. Ta za námi přijela. Pořád chtěla, abych jí dal práci. Otravovala, a tak jsem jí řekl: Víš co? Udělej náš oblíbený rodinný medový dort. Uvidím, nabídnu ho známým, jestli se to třeba neprodá. Tak upekla dort, já jsem ho dal do nějakého kartonu a přinesl jsem ho do blízké továrny mého známého. Říkám mu: Mám pro tebe novinku, rodinnou pochoutku, vyzkoušej. Tehdy říkal, že je to ve škaredé krabici, za tři hodiny ale volal a chtěl donést další.

Vaše sestra dorty připravovala doma v kuchyni?

Ano, začala péct doma, v bytě, od rána do večera, neměla ani chvilku, aby se najedla. Po měsíci jsem viděl, že to nestíhá, v kuchyni byl nepořádek. Denně dělala deset dortů. Recept je hodně náročný, tehdy jeho výroba trvala více než dvě hodiny. Řekl jsem si, že tak to nejde, a proto jsem pronajal první prostor. Sestře začala pomáhat sousedka. Za další měsíc jsme zaměstnali dalšího člověka. Tehdy jsme vybírali název pro naše dorty.

Proč tedy právě Marlenka?

Narodila se mi dcera, kterou jsme pojmenovali po babičce, mojí mamince. Tedy Marlen, a dcerka byla malá, takže jsme jí říkali Marlenka. Bylo to takové roztomilé.

Jak to pokračovalo dál?

Za půl roku jsem pronajal celou budovu a zaměstnával jsem deset lidí. Po roce jsme začali vyvážet skoro až do Prahy. Prostor přestával stačit. Tak jsem koupil nový, bývalý dům důchodců ve Frýdku-Místku, opravil jsem ho a přijal najednou třicet lidí z úřadu práce. Za to jsem tehdy dostal odměnu tři sta tisíc korun. Za dva roky jsem začal stavět novou halu za tři sta milionů korun. Pomohly mi i dotace. Za dva roky jsem ale musel stavět znova a teď stavím ještě větší halu. Máme nový projekt.

Můžete o něm něco prozradit?

V nové hale bude úplně nová, na světě unikátní linka. Vymýšlí ji pro nás Němci, Holanďané a Italové. Bude se jednat o prototyp. Současně se chystáme otevřít také nové návštěvnické centrum, kde bude naše fabrika otevřená celému světu. Na exkurze se k nám chodí už teď, vstupenky mají zaplacené i tři měsíce dopředu, ale nebyly pro to dobré podmínky. Teď se to ale změní. Lidé budou moci ochutnat všechny naše produkty a prohlédnout si provoz.

Budete díky rozšiřování nabírat nové zaměstnance?

Vzhledem k tomu, že nestíháme, pořád přijímáme nové lidi. Do konce září bychom chtěli zaměstnat minimálně třicet dalších. V současné době jich máme asi sto šedesát.

Jaká je vaše současná produkce?

Za měsíc vyrobíme dvě stě tisíc dortů, sto tisíc kuliček, deset tisíc napoleonek. V roce 2012 jsme měli obrat 190 milionů korun to bylo o jedenáct procent více než v předchozím roce. Loni jsme měli obrat 260 milionů, a to je dvaatřicetiprocentní nárůst.

Do kterých zemí své výrobky vyvážíte?

Po České republice, Slovensku, téměř celé Evropě. Například vyvážíme do Řecka, Velké Británie, Španělska, Finska, Švédska. Vozíme ale i do exotických zemí, jako je Izrael, který je naším dobrým odběratelem, stejně jako Saúdská Arábie. Pak vyvážíme do Číny nebo Ameriky. Důležité je, že jsou všechny výrobky označeny českým výrobcem. Všude stojí Made in Czech Republic.

Máte nějaký recept na úspěch?

Člověk musí svou práci dělat opravdu poctivě a musí ji milovat. Dělat ji kvůli tomu, že ho to baví, ne pro peníze.