Čeká je zhruba dvouhodinová procházka do minulosti za doprovodu laskavého průvodce, při které se seznámí s tradičními valašskými vánočními zvyky a zimními činnostmi.

První možnost chvilkového úniku před lehkým mrazíkem dává výpravě fojtství z Lidečka. Ve světnici sedí několik žen za kolovrátky a spřádají ovčí vlnu či len. U toho zpívají a vyprávějí pohádky. Děti jim přitom doslova visí na rtech.

U okna na druhé straně místnosti se mezitím kousek dřeva v rukou zručného řezbáře mění v malou ovečku. „Vyrábím také jiné figurky nebo píšťalky. Dříve co se vyrobilo, prodávalo se potom na jarmarcích. To se ani dnes po stovce let nezměnilo," prozrazuje malým návštěvníkům řemeslník Vladimír Klimeš.

Další zastávkou na pouti Valašskou dědinou je Matochova chalupa z Velkých Karlovic. Děti obklopí stůl, za kterým tři hospodyňky připravují těsto na perníčky a zdobí již hotové, upečené. A ve chlévě čeká dobytek na něco z těch vánočních dobrot, které zbudou.

„Duch, duch!" zní z houfu dětí, když je před chalupou míjí dvě bledé bíle oděné postavy. Nic neříkají, jen syčí. Školáků se dotýkají husí perutí. Že nejde o duchy, ale o Lucky, se děti vzápětí dozvídají od svého dnešního průvodce.

A také co znamená, když se tyto tajemné bytosti, které vždy v předvečer svého svátku 13. prosince obcházely chalupy, dotkly člověka bílou či černou perutí. „Lidé věřili, že mají magickou moc. Bílé peří prý zahánělo nemoci a hospodářství se další rok dařilo. Černé naopak věstilo neštěstí."

Z kuchyně chalupy z Nového Hrozenkova se line omamná vůně. Hospodyně připravila pečivo z dobrého kynutého těsta. Má různé tvary. „Dříve si s ním děti nejdříve pohrály a pak hračku snědly," vypráví zvědavým návštěvníkům a dává ochutnat z velké slaměné ošatky.

Z protější kovárny zní pravidelné zvonivé údery, jak kladivo silného kováře dopadá na 200 kilogramů vážící kovadlinu. Pod přesnými ranami se do oranžova rozžhavené železo mění v podkovu. „Kování koní a také výroba nejrůznějších hospodářských nástrojů byly hlavní náplní činnosti kováře. Když ale bylo potřeba, uměl i vytrhnout bolavý zub," vysvětluje školákům veselý chlapík u výhně. Za několik mincí si pak u něj děti mohou drobné podkovičky nakoupit na památku.

Hospodyně ve Šturalově chalupě z Velkých Karlovic mezitím u stolu rozkrojí jablko.

Jaký bude příští rok, předpovídá také ze skořápek ořechů plujících se zapálenou svíčkou v připravené nádobě. Hospodář Radek Bryol mezitím v kamnech roztopí olovo.

„Olovo se přelévalo přes klíč do vody, mohl to být třeba klíč od chalupy. Z výsledného tvaru pak lidé předpovídali, co je čeká. Co vám to připomíná?" ptá se, když roztopené olovo zasyčí a ztuhne ve vodě. „Želvu, hada!" překřikují se malí návštěvníci a jejich fantazie pracuje na plné obrátky.

Ve škole z Miloňova už na ně čeká pan řídící. Za doprovodu houslí spolu s dětmi zpívá koledu Narodil se Kristus Pán. Dědinou zatím důstojně kráčí Mikuláš a pro hodné vždy najde v koši dobrotu.

Za ním ale poskakuje čertovská družina a těší se, že objeví nějakého hříšníka.

Ve stánisku z Rákošového se každou chvíli vyloupne z železné formy vánoční oplatek. Ten nesměl u štědrovečerního stolu chybět. Mazal se medem, aby lidé byli dobří, a česnekem pro zdraví. A medem voní nejen oplatky, ale i svíčky, které vyrábí zručný hospodář.

Přitom dětem vypráví o tom, čím Valaši v chalupách svítívali.

Návštěva skanzenu končí v chalupě z Miloňova. Voní a hřeje čaj z devatera kvítí, v peci praská oheň a hospodyně vypráví malým hostům o Vánocích a štědrovečerní večeři na Valašsku.