A hned všichni vědí, že ten mladší je hercem v Národním divadle a pravidelně se objevuje na Primě v Cestách domů. Šestadvacetiletý muž ale původně po herectví nikterak netoužil. Spíše snil o dráze profesionálního sportovce. Lákal ho tenis a hokej.

Jak jste se dostal k herectví? Co vás k touze být hercem přivedlo? A zrazovali vás od této dráhy rodiče? Co z vás chtěli mít?

Všechno to začalo v rožnovské zušce, kde jsem chodil od první třídy do dramaťáku k paní Lojzičce Němcové. Hrál jsem k tomu tenkrát taky hokej, tenis a dramaťák jsem měl jako zajímavé zpestření. Hercem jsem odmalička určitě být nechtěl, snil jsem spíše o dráze profesionálního sportovce. Ale divadlo mě postupně úplně uchvátilo, a když se od Lojzičky dostali někteří žáci po úspěšných talentových zkouškách na konzervatoř do Ostravy, tak jsem se rozhodl a zkusil to taky. Rodiče byli rezolutně proti, ale já jsem si to doma takzvaně vydupal. Od mých prvních hereckých krůčků ale byli a stále jsou moji největší fanoušci.

Radúz Mácha má poetické jméno. A role Romea, kterou by si rád zahrál, by mu bezesporu slušela.Po konzervatoři následovala JAMU v Brně, no a po škole se mi poštěstilo získat angažmá v Národním divadle v Praze, kde jsem teď skoro už v půlce své třetí sezony.

Kromě mě teď pracuje v profesionálních divadlech taky Honza Maléř, jeho brácha Michal, Kristýnka Maléřová (nyní už Podzimková), snad už i Honza Bradáč a možná jsem na někoho zapomněl. A to jsme spolu v Rožnově všichni chodili k Lojzičce, to je až neuvěřitelné.

Je angažmá v Národním divadle vaším splněným snem, nebo jste měl někdy chuť hrát v alternativních nebo experimentálních scénách?

Měl jsem to štěstí, že jsem už od třetího ročníku na JAMU v Národním divadle hostoval. Byl jsem za to hrozně vděčný. Říkal jsem si, že si vyzkouším velké jeviště a budu moct pak třeba některé režiséry z oblastí a menších divadel, až skončím školu, do Národního pozvat na představení, když je budu žádat o angažmá. Absolutně jsem ale nepočítal s tím, že bych se dostal zrovna tam. Avšak lhal bych, kdybych řekl, že jsem o tom tajně nesnil. Takže ano, splnil se mi sen.

Osobně bych si rád vyzkoušel úplně všechno, takže bych se určitě nebránil ani nějakým alternativním a experimentálním projektům.

Jaké role máte za sebou?

Když nepočítám školu, tak na scénách Národního divadla jsem z velkých rolí hrál Káje a Havrana ve Sněhové královně, Trania ve Zkrocení zlé ženy, Rafaela v Masopustu, Jeana v Nosorožci, Erasta v Pánovi z Prasečkova. Menší role jsem měl pak například v Našich furiantech, Strakonickém dudákovi, Ohlušujícím pachu bílé či Enronu. V současné době zkouším Valéra v Tartuffovi.

V Praze jsem měl rovněž možnost hostovat v divadle Hybernia či Strašnickém divadle.

Koho byste si ještě rád zahrál?

Nedávno jsem byl na premiéře baletu Romeo a Julie. Tam jsem si říkal, že v činoherním zpracování bych si to hrozně rád zahrál. Takže kdyby mi někdo nabídl Romea, tak bych určitě neodmítl. (Smích.) Ale jinak nemám přímo vysněnou roli, každá další, kterou zkouším, je pro mě výzvou a novou zkušeností.

Liší se studium od praxe hodně, jak je to běžné v jiných, všednějších oborech?

To určitě. Ve škole se o vás starají skoro jako o vlastní dítě, kterému se snaží co nejvíce pomoci. Mají neustále nějaké připomínky, rady, chválí a povzbuzují, skoro vás až vodí za ručičku po jevišti, obrazně řečeno. Příchod do tak velkého divadla byl pro mě rázem obrovský skok k mnohem větší samostatnosti při zkoušení a vytváření role. Nikdo se s vámi už nemazlí. Vše jsem musel předvést hned, nikdo mi neradil a také pochval značně ubylo. Ale to platí asi i v jiných, všednějších oborech. Prostě jsem se stal dospělým. (Smích.)

Učí se ještě herci Stanislavského metodě, kterou proslavila Marilyn Monroe?

My jsme na JAMU měli jako profesorku herectví ruskou herečku a režisérku Oxanu Smilkovou. Takže Stanislavského metodu na nás při hodinách praktikovala. Zjednodušeně by se dalo říct, že touto metodou vycházíme při zkoušení role sami ze sebe. Samozřejmě že nemůžeme prožít stejný osud jako naše postava, ale skrze nás a Stanislavského takzvaného magické kdyby se snažíme přijmout všechny vnější okolnosti postavy za své a vzniklé emoce na jevišti přímo prožíváme, a tedy prakticky vlastně nehrajeme. Na škole jsme dělali řadu cvičení, kde jsme cvičili emocionální paměť, kterou při této metodě používáme.

V jakých filmech vás mohou diváci spatřit?

V současné době začal běžet v kinech film Přijde letos Ježíšek? a v únoru by měla být premiéra filmu Všiváci, kde mám menší roli, v níž hraji hlavního hrdinu, Jiřího Langmajera zamlada. Jinak stále natáčím na Primě seriál Cesty domů.

Vracíte se stále do Rožnova? A jaký k němu máte vztah?

Po pravdě se do Rožnova dostanu tak jednou za čtvrt roku. Naši a ségra jezdí spíš častěji za mnou do Prahy na představení. Samozřejmě se vracím domů hrozně rád! Tož to je jasné. (Smích.) V Rožnově je krásně, hned bych se vrátil napořád, ale jen to divadlo by mi tady dost chybělo.

Autor: Alexandra Buršíková (autorka je šéfredaktorkou Spektra Rožnovska)