Kdy jste začal vnímat, že se něco děje?

„Ten společenský tlak už byl tehdy na podzim evidentní. Jako republika jsme v podstatě byli jednou z posledních nehybných totalit. V NDR, Maďarsku, Polsku už se něco dělo. Tady pořád převažovaly projevy typu „u nás to udržíme“. Bylo ale evidentní, že se očekává nějaký impuls. A ten přišel v pátek 17. listopadu.“

Co jste v té době dělal?

„Byl jsem od 1. listopadu vedoucím v J-klubu v Novém Jičíně. V sobotu začaly přicházet první zprávy a my jsme s kolegou Ivanem Junáškem, který se mnou v J-klubu pracoval, měli možnost v pondělí večer odjet do Prahy na burzu uměleckých programů. V té době už jsme samozřejmě nad žádnými uměleckými programy neuvažovali, hlavně nás to táhlo do Prahy.“„

Jak to tam vypadalo?

„Už u nočního autobusu stál příslušník VB a kontroloval občanské průkazy. Ráno jsme dojeli do Prahy a vyrazili na tu burzu uměleckých pořadů do Obecního domu. Většina souborů, které tam měly vystoupit s ukázkami, na protest proti událostem 17. listopadu nehrála. Vzpomínám, že nad vší vřavou se ozývala písnička jediné hrající kapely. Žentour s Jankem Ledeckým nás ujišťoval že „Všechno bude fajn“. Večer už jsme byli na Václaváku. Vystupovali tam Václav Havel, Marta Kubišová, Jiří Černý a další. Viděl jsem tehdy poprvé zaplněný Václavák a na nás s Ivanem zbylo místo v Opletalově ulici. Zpívala se hymna, Modlitba, manifestovalo se.“

Takže jste měli informace z první ruky…

„Následujícího dne se mi podařilo dostat se až do centra stávky studentů, které bylo na DAMU. Do toho centra jsem se dostal díky svému příteli, studentu Radovanovi Lipusovi, dnes známému režisérovi, a získal jsem tam jedny z prvních tiskovin, které byly k dispozici. Ty jsem pak dovezl do Nového Jičína, pomocí přátel se je podařilo rozmnožit a ve čtvrtek 23. 11. byly distribuovány po Novém Jičíně. V té době už od pondělí 20. 11. probíhala na náměstí v Novém Jičíně setkání občanů pod vedením Miroslava Urbana a Vlastimila Šimíka. V průběhu týdne se z hrstky odvážných stala už téměř masová demonstrace.“

Scházeli jste se stále na náměstí?

„V pátek jsme očekávali videokazetu ze zákroku na Národní třídě 17. 11. a informace o dalším dění v Praze. Ivan Junášek přišel s návrhem aby příští mítink proběhl v J-klubu. V sobotu 25. 11. se skutečně demonstrace odehrála v J-klubu, byla promítána zmíněná kazeta a tam také spontánně vzniklo Občanské fórum Nového Jičína. Hlasováním byli vybráni členové koordinačního centra, které začlo ihned pracovat.“

Jak tady vypadala manifestační stávka?

„Problém byl dostat se do velkých továren (Tonak, Autopal). I tam však vznikala občanská fóra, skrze která se členové OF pokoušeli přesvědčit pracující k účasti na generální stávce. Dlouho nebylo jasné, jaká bude vlastně na náměstí účast. Příchod mohutného průvodu stávkujících z Autopalu znamenal, dle mého názoru, zásadní zlom a vlastně úspěch generální stávky v Novém Jičíně. Vzpomínám si, že komunisté si ještě v tu chvíli vůbec neuvědomovali, že ztrácejí půdu pod nohama.“

Co bylo potom?

„Spousta práce, která trvala prakticky až do červnových voleb. Mnoho informací bylo potřeba poslat dál, velkou aktivitu jsme museli vyvinout vůči městskému a okresnímu národnímu výboru. Postupně se na nás začala obracet města a obce z celého okresu Nový Jičín, stali jsme se tedy okresním koordinačním centrem OF. S velkým úsilím se pak podařilo obměnit kooptací složení městského a okresního národního výboru. Obzvlášť obtížný byl tento proces na ONV, kde si komunisté stále snažili udržet své pozice. V té době nám velmi pomohli poslanci Československé strany lidové v plénu ONV. Rovněž jsme v této době už pravidelně vydávali zprvu Informační servisy OF, poté týdeník Forum Novojičínska. Tady je třeba ocenit tehdejší vstřícnost tiskárny v Novém Jičíně.“

Prožil jste v té době nějakou krizi?

„Málo příjemné období pro mě nastalo někdy počátkem roku 1990. Stál jsem v čele městského i okresního OF a začala mně oslovovat OF různých podniků a míst abych řešil jejich problémy. K tomu jsem se necítil oprávněn. Problematiky jednotlivých míst či pracovišť jsem neznal a nemohl tedy kvalifikovaně vstupovat do jejich řešení.

Zapochyboval jste někdy, jestli to má smysl?

„Na přemýšlení o smyslu tehdejšího dění nebyl čas. Události se hrnuly a my jsme se je snažili dostihnout.“

Splnilo se to, co jste očekával?

„Ne zcela, ale základní věci ano. Je svoboda slova, můžeme svobodně volit, cestovat, svobodněji můžeme nakládat se svými životy. Takže splnilo, i když si říkám, že jsme mohli udělat některé věci lépe. Ale to z různých důvodů nešlo. Dneska bych leccos dělal jinak, ale to bychom museli přepsat historii. Některé chyby mě mrzí dodnes…“