V sobotu od rána probíhaly v Lukavci oslavy Masopustu. Průvod prošel celou vesnicí, přičemž pozýval na zábavný večer, který měl vyústit v slavnostní pochování basy v místním kulturním domě. Ačkoli bylo osazenstvo průvodu vesměs mladšího věku, tradice pochovávání basy má v Lukavci hluboké kořeny.

Samotnému pietnímu aktu předcházely dlouhé přípravy. Ještě půl hodiny předem se sešli všichni aktéři průvodu v uzavřeném salonku, aby doladili poslední detaily a také, aby se převlékli do svých hábitů. Plačky měly v tomto ohledu výhodu, postačily jim černé kalhoty a bílá košile. Zadní voj plaček totiž tvořili pouze muži. Ostatní pánské osazenstvo se do pár minut přeměnilo na, v některých případech, křehké jeptišky s mokrými kapesníčky a jindy zase v úctyhodné faráře a kostelníky. Hlavní aktér průvodu však čekal na svou příležitost u zdi. „Nejdůležitější je basa. Je to sice jen atrapa, měli jsme i originál, který jsme však půjčili a oni nám ji prošustrovali, tak chodíme s atrapou,“ posteskl si starosta místních dobrovolných hasičů z Lukavce a také hlavní organizátor Vítězslav Sokol. „Za basou jde ještě basista. To je ten, co na tu basu hrál, a my ho potrestáme za to, že nás celý rok tahal do hospody a vůbec za všechny naše prohřešky. Má úkol, že musí obejít sál s měšcem a se zvonečkem na tyči, a do toho vybírá peníze od hostů,“ doplnil Sokol.

V průvodu šel také farář, v podání samotného Sokola, kněz s křížem, čili se smetákem, na kterém byla upevněna kořalka, smuteční řečník, kropič, kněz s kadidlem a nosič Basokroniky, kam se zapisují veškeré prohřešky za onen rok na vsi. „Jsou to takové výtahy z toho, co se ve vesnici vůbec dělo. Zpívá se přitom písnička na melodii Na Šumavě je dolina, čili Lukavec to je krásná ves. Loni se zpívalo, že vodovod není, teď to bude: letos už se blýsklo na časy voda z Harty už je ve vsi,“ objasnil Sokol.

Průvod několikrát obešel sál, až se nakonec uskupil do předem připravených pozic. Farář přečetl obvinění basistovi, který za trest chodil s koulí na noze a vybíral od návštěvníků peníze. Plačky několikrát tak hlasitě zasténaly smutkem nad basou, až skoro nebylo slyšet faráře jak předčítá z Basokroniky. Smuteční řečník poté pronesl několik vět na rozloučenou. Farář ještě několikrát pokropil basu štětkou na nádobí a několikrát ji obkouřil kadidlem. Basa byla řádně pochována a doba půstu tedy mohla začít.