Kde jste nejraději trávil dětství?

Dětství jsem prožil doma, to znamená v Trojanovicích. S rodiči a čtyřmi sourozenci jsme bydleli v takzvané horní chalupě. Byla to spíše chaloupka, protože měla jen dvě obytné místnosti a malý chlév pro jednu krávu a kozu. Ve vzdálenosti asi patnácti metrů byla takzvaná dolní chalupa, ve které bydleli staříček se stařenkou a pětičlenná rodina stryka Pepy, otcova bratra. Mimo obytné místnosti byly součástí stavení stodoly a chlév pro čtyři krávy. Až do roku 1947 jsme svítili petrolejkou. V létě o žních mě ráno budily rytmické údery cepů a po celý rok maminčin zpěv. Zpívala ráda a měla pěkný hlas. V zimě si staříček do kuchyně nastěhoval stolici a strouhal šindel neboli dušky, ze kterých dělal putýnky, máselnice, hrotičky a džbery. Většinou jsem seděl naproti a pozoroval jej při práci, nebo jsem si na zemi hrál s klapotky, což byly malé odřezky z dušků. V létě mě maminka brávala do lesa, kde žala trávu, nebo jsme sbírali borůvky či maliny. Prožil jsem šťastné dětství uprostřed velké rodiny.

Bydlel jste i někde jinde než jen v Trojanovicích?

Během studií na Pedagogickém institutu v Ostravě od roku 1959 až do roku 1963 jsem přes týden bydlel v Porubě u svých starších provdaných sester zpočátku u Jindry a poté, co sestře Hance zemřela dvouletá Zuzanka, jsem se přestěhoval k ní. Když jsem nastoupil na své první učitelské místo v Mořkově, tak jsem přes zimu bydlel u manželů Holcových v Životicích u Nového Jičína. Byli to starší bezdětní manželé, snad proto mě přijali jako vlastního. Paní Holcová byla Němka a byl jsem rád, když na mé přání mluvila se mnou německy.

Je o vás známo, že jste měl v čase normalizace potíže. O co tenkrát šlo?

Po lednu 1968 jsem byl jako nestraník zvolen předsedou Závodního výboru ROH na Učňovské škole ve Frenštátě pod Radhoštěm. Po okupaci a obsazení frenštátských kasáren sovětskou vojenskou posádkou jsem se netajil svým postojem a před prvním velitelem sovětské posádky, majorem Kriškinem, jsem si jednou odplivl. Tímto činem jsem projevil „silný antisovětský a protisocialistický postoj". Nesměl jsem přijít do styku se žáky a po měsíci jsem byl přeložen na Učňovskou školu v Rožnově pod Radhoštěm. V okrese Nový Jičín jsem z rozhodnutí OV KSČ nesměl učit. Když se mě někdo zeptal, kdy se do Frenštátu pod Radhoštěm vrátím, žertem jsem odpovídal: „Až praskne režim." Ani jsem netušil, jakou pravdu říkám. Do Frenštátu pod Radhoštěm jsem se skutečně vrátil až po listopadu 1989, v září 1990. Ale učil jsem jen do podzimních komunálních voleb.

Neuvažoval jste někdy o emigraci?

V létě 1969 se připravoval k emigraci do Kanady můj kamarád Miroslav Káňa s manželkou a dvouletým synem. Jeho manželka Alena byla dcerou příborského letce, pana Otakara Kresty, který za druhé světové války bojoval v Anglii, proto měli Krestovi v Kanadě známé. Krátce jsme tehdy s manželkou o emigraci uvažovali; nakonec jsme usoudili, že emigrací bychom se snad na celý zbytek života vzdali možnosti styku s rodinou a já bych opustil místo, na kterém žije náš rod tři sta let.

Poměrně hodně cestujete. Kde se vám nejvíce líbilo v zahraničí?

Cíl mé cesty do zahraničí musí mít nějakou vazbu na náš region, případně na naši zemi. Protože v 19. století se do Texasu vystěhoval téměř každý pátý Trojanovjan, nejčastěji jsem navštívil Texas. Líbí se mi moravské osady ve středním Texasu, nejvíce však Hostýn. Kostel i místní hřbitov jsou na návrší, odkud je nádherný výhled do kraje. Osadu založili naši krajané v roce 1856 a až do roku 1946 byla nedaleko Hostýna česká škola Radhošť. Starší nápisy na náhrobcích jsou pouze česky. Musím dodat, že poprvé jsem také v cizině pocítil národní hrdost, a sice v roce 1989 při návštěvě archivu v městě Betlehem ve státě Pensylvánie (USA pozn. red.). Tamější archivář, pan Werner Nelson, mi s úctou a hrdostí ukázal původní šestidílné vydání Bible kralické. Tehdy jsem si uvědomil, že v minulosti moravští bratři do světa „exportovali" vzdělávací systém Jana Amose Komenského a morálku Mistra Jana Husa. Bratrská škola v Betlehemu se nazývá Moravian College a před hlavní budovou Comenius Hall stojí socha Jana Amose Komenského. V kostele moravských bratří v kanadském Torontu jsem také poprvé slyšel píseň od mistra Jana Husa Bože silný, bože mocný z roku 1409.

Je nějaké místo v České republice, které se vám hodně líbí? Proč?

Pěkných míst je v naší republice hodně, ale vždy mě fascinuje pohled z Oderských vrchů na panoráma Beskyd. Táhlé a zalesněné hřebeny hor jsou pro mě spojnicí přítomnosti s dávnou minulostí kraje, s pohanským kultem Radegasta, počátky křesťanství a cyrilometodějskou tradicí.

Co se vám líbí na Trojanovicích?

Nejvíce se mi v Trojanovicích líbí rodné místo lemované horami: z východu Ondřejníkem, Lysou horou a Noříčím, z jihu Mjaším, Radhoštěm a Kladnatou, na západě je to Kyčera s Malým a Velkým Javorníkem a Horečkami. Sever uzavírá Tichavská hůrka, Kazničov a Palkovské hůrky. Vzpomínám si, jak za jednoho jasného slunečného dne odjížděli od nás naši známí z Berlína. Při loučení řekli: „Ty jsi šťastný, můžeš zůstat."

Myslíte si, že jste patriot a že byste Trojanovice nebo Novojičínsko nevyměnil za žádné jiné místo?

Trojanovice jsou pro mě domovem a domov, jak říká spisovatel Josef Strnadel: „To je střed světa. Je to ta nekrásnější a nejsladší končina na zemi. To je úběžník všech našich myšlenek a všech vzpomínek od dětství až po hrob." Domov je hodnota, kterou nelze prodat ani koupit. Avšak domov lze zničit a bohužel mnoho domovů bylo v naší republice zničeno, například rabováním našeho přírodního bohatství. I můj domov je ohrožen chamtivostí bohatých, kteří chtějí být ještě bohatší, a také proto, že můj domov není jejich domovem.

Přemýšlel jste někdy o tom, že byste se z Trojanovic odstěhoval? Pokud ano, kam a proč?

I když nerad, odstěhuji se jednou do Tiché. Totiž na tichavském katastru je společný hřbitov Frenštátu pod Radhoštěm a Trojanovic. Jiné stěhování nepřipadá v úvahu.

Blíží se Vánoce. Vzpomínáte na některé svátky, které byly něčím výjimečné?

Téměř každé Vánoce byly radostné. Vzpomínám si, když mě v deseti letech poprvé vzali rodiče na půlnoční a pan farář mě pochválil. Cesta pěšky trvala více než hodinu. Smutné Vánoce jsme prožili v roce 1957. Sestra Jarmila přišla domů se dvěma malými chlapci. Komunisté uvěznili švagra a jeho rodina zůstala prakticky bez peněz.

Dostal jste třeba v dětství nějaký dárek, který vám udělal takovou radost, že na to ještě doteď vzpomínáte?

Dárky bývaly většinou praktické, anebo potřebné části oděvů. Ale jednou mi sestra Jindra darovala foukací harmoniku Hohnerku, mám ji dodnes. V době totality to byl skutečně výjimečný a vzácný dárek. V předvánočním čase se narodil náš syn David i oba vnuci Martin a Marek. Jsou to „dárky", které přinášejí trvalou radost i potěšení.

Už víte, kde budete trávit Silvestra?

Silvestr je už řadu roků pro mě prakticky stejným dnem jako každý jiný. Dobytek nezná svátky ani neví, co je to přispat si. Vyžaduje každodenní pravidelnost. Na Silvestra jsem doma a nečekám ani na půlnoc. Dříve, dokud neexistovalo silvestrovsko-novoroční ohlušující burácení a světlicová show, rád jsem chodíval s několika přáteli do kaple svatých Cyrila a Metoděje na Radhošť. V tichém zamyšlení a rozjímání se mohl člověk ponořit do vlastního nitra, zamyslet se nad vlastním životem a svým posláním na tomto světě. Vždy jsem byl rád, že několik mladých lidí do nového roku vykročí střízlivých z kostela, a ne v podroušeném stavu ze zakouřené hospody.

Vnímáte oslavu nového roku jako radostnou záležitost, či spíše nostalgicky s pocitem, že něco odchází a vy jste o rok starší?

Pokud je člověk relativně zdráv, je rád, že mu byl dopřán další rok života. A rok přibyl každému, stárneme všichni, v tom je spravedlnost. Jsem vděčný, že jsem mohl absolvovat celý životní cyklus od dětství do stáří a že jsem už staříček. Ne každý má v životě to štěstí. S přibývajícím věkem má i hodnota času stoupající cenu.

Máte nějaké vlastní přání do příštího roku?

Tříkrálové přání je to nejlepší, které znám: Štěstí, zdraví, dlouhá léta, a když se k tomu přidá ještě boží požehnání, je to vše, co si člověk může přát. Nesmí však být sobec, totéž by měl přát, jak se říká, všem lidem dobré vůle. Budoucím generacím bych chtěl vzkázat: Cena krajiny se neřídí trhem. Přeji jim, aby si nikdy nikým nenechali zničit svůj domov.