Farma ve městě: Cesta za prvním vejcem

Na vesnici by to nikoho nepřekvapilo, jenže Jana a Michal žijí společně pod jednou střechou s rodiči mladé farmářky v rodinném domě v Kopřivnici. Že právě zde po zahradě pobíhají kachny, v kurníku snášejí vejce slepice a v dřevěném přístřešku mečí kozy, by řekl jen málokdo. Stačil pouhý rok a nadšení a farma zvířat mezi paneláky se stala realitou.

Jak jsme ke slepicím Australkám přišli…

S přibývajícími potravinovými kauzami u nás stále více sílila touha po domácích produktech, a tak jsme se rozhodli pro chov slepic. Uvažovali jsme nad plemenem, které by nám vyhovovalo ze všeho nejvíc, protože jsme chtěli slepice s kombinovanou užitkovostí. To znamená, že slepice dobře snášejí vajíčka a kuřata jsou vhodná také na maso. Ani jsem netušila, že na světě existuje takové množství plemen. Věděla jsem, že jediné, co nechceme, jsou tzv. hybridní nosnice, klasické červené slepice, které jsou k vidění téměř všude.

Tyto slepice jsme zavrhli z jednoho prostého důvodu pokud člověk chce, aby opravdu snášely tolik, kolik uvádějí prodejci, musí se slepičky krmit průmyslově vyráběnou směsí. A to je v naprostém rozporu s naší představou o domácím chovu. Nakonec naše volba padla na původní plemeno australky.

Australky, jak jejich jméno napovídá, pocházejí z Austrálie. Jedná se o středně těžké plemeno s kombinovanou užitkovostí. Podle tabulek slepice ročně snesou až 200 vajec a kohouti dosahují hmotnosti až 4kg. Australky jsou tzv. „shánčlivým" plemenem. To znamená, že si samy intenzivně shánějí potravu, pokud mají možnost. Navíc ani pud kvokavosti nebyl u těchto slepic potlačen tolik, jako u jiných, vysokosnáškových typů, takže jsme se mohli těšit i na kuřátka. Zkrátka australky to u nás vyhrály na celé čáře a zbývalo už jen jediné sehnat chovný kmen.

Shodou okolností v té době přišla tzv."vajíčková krize", kdy lidé brali kuříny útokem, stáli kilometrové fronty a zkupovali kuřice po desítkách. Všechny slepičky byly beznadějně vyprodané. Jednou v sobotu ráno jsem se podívala náhodou do inzerce, kde se objevila nová nabídka. Pán nabízel chovný kmen sedmi slepic a kohouta. Sice jsme to k němu měli 150km daleko, ale ani to nás nezastavilo a odpoledne už se australky pásly na naší zahradě.

Postavili jsme jim krásný kurník, udělali výběh a těšili se z každého sneseného vajíčka. Přeci jen jsme se nechtěli spoléhat na to, že některá ze slepic vysedí kuřátka, a tak jsme k velkým slepicím pořídili ještě dvě zdrobnělé kočínky. Jsou to malé roztomilé slepičky, které jsou jen na okrasu, vajíček snesou za rok jen pár, ale jsou to skvělé kvočny. Hned za pár týdnů se obě holky rozkvokaly. Jedna dostala vajíčka slepičí, druhá seděla na vejcích indického běžce.

Obě holky vyseděly jak kuřátka, tak kachňátka s naprostým přehledem a hrdě si je vodily po zahradě. Jen ta „kachní máma" pořád nedokázala pochopit, proč se její prckové pořád cáchají ve vodě. Tentýž rok nám každá kočínka vyseděla ještě jedna kuřátka a dokonce zasedla i australka. Kuřátka se nám tu tedy batolila až do podzimu.

Slepice u nás dostávají to, čím se drůbež krmila vždycky namáčené pečivo, pšenici, kuchyňské zbytky, skořápky a neomezený pohyb po pastvě, kde si samy najdou to, co potřebují. Mají svého kohouta, který si je opravdu vzorně chrání a neustále se před nimi hrdě natřásá. Slepičky vypadají velice šťastně a přitom starost o ně nezabere denně více než 20 minut. Za tu práci se nám slepičky odměňují krásně velkými vejci a chutnými s až oranžovými žloutky.

Jana Stránská