Co vás vedlo k rozhodnutí stát se kronikářkou města Příbora?

Že se stanu kronikářkou, jsem se nerozhodla sama. Spíš se dá říct, že jsem souhlasila s touto nabídkou. Sama jsem navrhovala čtyři jména lidí, o nichž si myslím, a v případě paní Aleny Janečkové už bohužel v minulém čase – jsem si myslela, že by tuto práci mohli dělat. O tom, že to budu já, rozhodla na návrh starosty Příbora rada města. A právě ta mě 23. srpna 2011 do této funkce jmenovala. Musím ale upřímně dodat, že kronikářkou budu ráda.

Navazujete na práci nedávno zesnulého Lubomíra Loukotky. Bude jeho práce pro vás inspirací?

Lubomíra Loukotku jsem poznala v roce 1985. Byl mi uvádějícím učitelem během praxe. Už tehdy mi dal přečíst svou práci Místní a pomístní názvy v Příboře. Úžasná. Vzpomínám si i na náš první rozhovor pro LTV (Lokální televize Příbor – pozn.red). Vyprávěl o práci kronikáře. A pak už jsme se setkávali pravidelně. Měl pořád o čem povídat. Neexistovala otázka, kterou by ho kdokoli zaskočil. Jeho přístup k historii, k současnosti Příbora, ke kronikářství i lidem mi určitě budou inspirací. Co se týče kroniky, doufám, že se ke kvalitě jeho zápisů alespoň přiblížím. Horší to bude s historií. Tady snad není člověka, který by pana Loukotku v jeho znalostech a přehledu dostihl. Kdokoli ho bude chtít v této oblasti následovat, musí se hodně učit.

Pojem kronikář není lidem cizí, ale už málo kdo tuší, jaká je plná náplň této, nebojím se říct, vážené funkce? Můžete ji přiblížit?

Kronikář musí být člověk, který má rád své město, musí být i pečlivý a ne líný. To proto, že „…zúčastňuje se života v obci, zejména jednání orgánů obce, činnosti spolků, organizací, škol a církví“, cituji z kronikářských zásad. Zápisy je třeba psát aspoň dvakrát týdně a sledovat počasí. Kromě toho je třeba myslet na přílohy - vystřihávat články o městě, sbírat letáčky, pozvánky. A já ještě přidám fotodokumentaci. K akci, o níž usoudím, že byla v rámci města výjimečná, zajistím fotky. Už teď děkuji paní Slovákové a panu Kavanovi, kteří jsou ochotni mi s fotkami pomáhat. Pár jich vyberu, vytisknu a nechám zalít do fólie. Ta snad překoná věky.

A ještě - zavázala jsem se psát kroniku „ručně“. Píši čitelně, ale ne tak „malovaně“ jako pan Loukotka. Bude to těžší, než jsem si myslela. Kroniku ovšem odevzdám i v elektronické podobě. Zda ji město nechá vytisknout, to se uvidí.

Také přemýšlím, jak psát, aby se budoucí čtenář těšil na další stránku v kronice. Snad mi napoví text událostí za rok 2010, který připravil pan Loukotka a který začínám přepisovat do kroniky.

S jakými ohlasy jste se setkala, když lidé zjistili, že jste se stala jedenáctou příborskou kronikářkou?

Osobně jsem se setkala pouze s pozitivními reakcemi. Hodně lidí mi blahopřálo a drží mi pěsti. Ovšem kolika lidem se tato volba nelíbí, nevím. Přece jen bydlím v Příboře od roku 1983, jsem Valaška, ne „Laška“, navíc jsem žena, první, která píše v Příboře kroniku. No a hlavně nemám kouzlo pana Loukotky. Tak nevím. Ale zase jsem učitelka, a to byli skoro všichni kronikáři v Příboře. A navíc člověk by měl přijímat jen pozitivní energii, která je kolem něj, a té jsem v souvislosti se jmenováním do funkce kronikářky načerpala dost. Tak mi nezbývá, než se snažit!