Každý člověk postižený záplavami zřejmě nikdy nezapomene na okamžik, kdy se velká voda přihnala. Také čtyřiačtyřicetiletý Karel Jurčák, který žije v Kuníně s manželkou a dvěma dcerami, si přesně pamatuje na okamžik, kdy voda přišla. Podle jeho slov však bylo velkým neštěstím to, že obec Kunín občany včas neinformovala. „Měl jsem jediné štěstí, že dcera byla zrovna na výletě na Žermanicích a její kamarádka je ze Životic u Nového Jičína. Dcera mi volala, že tam je katastrofa a jestli u nás něco není. Tak jsem se šel podívat k Jičínce, a když jsem viděl, jak voda stoupá, letěl jsem rychle nahoru, pro psa a doklady a jenom v pyžamu jsem k mamce naproti do bytovky,“ popsal osudný červnový večer Karel Jurčák.

Pokud by měl pan Jurčák vyčíslit, o kolik během červnových povodní přišel, vyšplhala by se prý částka na půl druhého milionu korun. „Hlavní věc je, že žiji. První den po tom neštěstí jsem byl špatný, ale potom jsem zase dostal chuť něco budovat,“ uvedl s tím, že obec Kunín sice vodu zastavit nemohla, ale pokud by občany vedení včas varovalo, zachoval by se prý jinak. „Kdyby mi dcera nevolala, ani bych se to nedozvěděl. Je to lež, že voda přišla hned. Šla sem z Životic dvě hodiny a to se mohlo hlásit,“ tvrdí Jurčák. „Představitelé obce jsou placeni za to, aby varovali a informovali lidi. A přitom to vědělo jen nějakých patnáct nejznámějších rodin,“ konstatoval.

S některými představiteli obce pak neměl pan Jurčák dobré vztahy ani při odklízení následků povodní. „Dostal jsem jeden vysoušeč, pak jsem šel na obec pro druhý, který mi nejdříve nechtěli ani dát a potom mi ho dali. Ale například švagr od zástupce starostky, který ty vysoušeče rozděloval, jich má doma osm. Tak co mám na to říct,“ pokrčil rameny Karel Jurčák. Od té doby prý na obecním úřadě raději nebyl a už tam ani jít nechce. Veškeré záležitosti přenechává na manželce. „Měl jsem strach, že tam něco provedu. Strašně se moje chování vůči některým lidem změní,“ řekl a dodal: „Víte, je směšné, že když tu vodu čerpám, tak mě za to pokutují. A když vody přijde hodně, tak už to jejich problém není.“

Karel Jurčák si však nestěžuje. Bezprostředně po katastrofě se mu dostalo pomoci například od matky dceřiny spolužačky, která rodinu nezná, a přesto nabídla pomocnou ruku. „Řekli jsme jí, že vše, co potřebujeme, je deset litrů sava a rukavice. Oproti tomu, zástupce starostky přijel tři dny po povodni s chlebem a dvěmi deci čistícího prostředku. Později pak už byl všech věcí dostatek,“ zavzpomínal.

Pan Jurčák se dnes snaží starat především sám o sebe. Jak sám říká, myslel na zadní vrátka, a proto nějaké finance našetřeny má. Celkem pak od různých nadací a společností, včetně Člověk v tísni, dostal osmdesát tisíc korun. „Peníze využiji na obnovu a materiál, aby se zde dalo bydlet. Zatím přespáváme s manželkou v podkroví a dcery jsou každá jinde. Teprve potom budu myslet na nějaké pojištění,“ prozradil plány do budoucna. Současně si je však vědom, že mu obydlí možná žádná pojišťovna nepojistí. „Když tady byla během dvaceti let velká voda dvakrát, tak to už vidím bledě,“ dodal na závěr.

Přečtěte si také: Člověk v tísni rozdal lidem po povodních další tisíce