Dozvíte se, co na koníček mladých sympatických manželů říká okolí, co pozitivního i negativního jim přináší, ale třeba i to, co všechno si díky chovu a pěstování doma vyrobí a nepotřebují nakupovat v supermarketech. Ty mimochodem navštěvují opravdu jen vyjímečně.

Řekla bys ještě před třemi roky, že ti po zahradě budou pobíhat kačeři, v kurníku budou slepice snášet vajíčka a denně budeš dojit kozy?

No upřímně, na rovinu bych ti řekla, že jsi blázen (zasměje se). Vždycky jsem ale měla ráda zvířata, měla jsem k nim hezký vztah, takže se ani není čemu divit. Když jsem byla malá, měli jsme doma dokonce králíky, slepice i prasata. Jako dítě jsem dědečkovi pomáhala sázet saláty, kedlubny a všechnu možnou další zeleninu. Potom ale přišla ta záhadná doba, kdy každý začal zahrádky rušit, protože na trhu byl všeho dostatek. Místo vlastní zeleniny a ovoce si lidé do zahrad postavili akorát tak keramické trpaslíky a začali být závislí na tom, co jim supermarket předloží, a on začal předkládat čím dál větší svinstva.

Člověk se v životě pořád nějakým způsobem vyvíjí a posouvá. S manželem jsme se začali hodně zajímat o to, co jíme. V paneláku při studiích jsme se vrhli na pěstování chilli papriček a bylinek. Doma jsme si pak postavili skleník a vybudovali záhony. A v létě jsme začali sklízet první plody naší práce. Je až smutné, že člověk zapomene, jak vlastně chutná opravdové rajče. Já jsem trošku blázen do domácích věcí domácí marmelády, kompoty, sirupy, zavařeniny, medy… No a proč nemít toho domácího co nejvíc?

Dál už ten příběh znáte (všechny díly Farmy ve městě je možní najít na webu Novojičínského deníku pozn. red,), začalo to indickými běžci proti slimákům, pokračovalo slepicemi, králíky až jsme se dostali k mým milovaným kozám. Jak bych si před nějakou dobou neuměla život se zvířaty představit, teď už si ho zase nedokážu představit bez nich. A nejen já, ale celá naše rodina.

Jak reaguje na vaše farmaření okolí a sousedé?

No, lidé v našem okolí se dělí na takové dvě skupinky. Jedni nás od začátku obdivují a v dobrém slova smyslu závidí domácí produkty. Musím říct, že takových je opravdu drtivá většina. Často se tady na zvířata chodí dívat i úplně cizí lidé s malými dětmi, které by jinak kozu znaly jen z obrázků v čítance. Ti druzí mívali na tvářích takové ty potutelné úšklebky a řeči typu „to vás přejde, kozy smrdí, to mlíko je tak akorát pro prasata", a tak podobně. Ovšem když takoví lidé odhodili své předsudky a ochutnali mléko nebo sýr, donutilo je to otočit. Někteří si ale stojí za svým a klepou si na čelo, že se práce kolem zvířat nevyplatí. No co, já nikoho přesvědčovat nepotřebuju, je mi to srdečně úplně jedno. A když pak takové lidi vidím v supermarketu dávat do košíku ty největší jedy, klepu si na čelo zase já.

Jde ještě vůbec mluvit o koníčku?

ak určitě! Je to jen a jen koníček můj a celé naší rodiny. Nijak jinak bych to ani nenazývala. Někdo chodí hrát fotbal, tenis, jiný jezdí na motorce, nebo chodí do hospody. My máme naše zvířátka. Je to zkrátka koníček, který ale nemůžeme nechat ležet v garáži, když na něj zrovna nemáme náladu. Kdyby nás to nebavilo, určitě bychom to nedělali.

Jana Stránská si práci na farmě užívá.

Mohla bys vyzdvihnout hlavní pozitiva vlastního chovu a také zmínit nějaké negativa? Určitě se najdou.

O pozitivech bych mohla mluvit celé hodiny. Máme vlastní maso a mléčné výrobky. Bez éček a všech těch jedů, které potravinářské firmy schválně přidávají lidem do jídla. Nejsme až tolik závislí na supermarketech. Jsme díky tomu mnohem zdravější, moje maminka je příkladem po několika měsících pití kozího mléka se zbavila lupénky, se kterou marně bojovala několik let. Cokoliv domácího je navíc tisíckrát chutnější než z obchodu. Máme důvod každý den zvednout zadek a jít něco dělat, ať prší, ať sněží, ať trakaře padají zvířátka musí dostat jíst. A taky se s nimi nikdy nenudíme což bych občas mohla brát i jako negativum. (smích)

Mezi negativa je asi určitě potřeba počítat to, že se zvířaty je člověk uvázaný doma. Na všechno jsme ale dvě rodiny a vždycky se nějak vystřídáme. Díky tomu můžeme v pohodě i na dovolenou. Zvířata navíc nejsou stroje a ne vždy se všechno daří podle vašich představ. Může například dojít k nějakému nečekanému úhynu nebo zranění. Zrovna teď nám jedna králice zabila 7 mladých. Je to škoda, ale i to bohužel patří k chovatelství.

Jaké suroviny už vůbec nekupujete a vyrábíte si sami?

V sezoně už vůbec nekupujeme mléko, sýry ani jogurty. Přes zimu, kdy kozy nedojí a odpočívají před porodem, bohužel něco málo koupit musíme. Letos uvažuju o tom, že si nějaké sýry na podzim vyrobím a zavakuuju do zásoby. Vajíčka a maso už taky téměř nekupujeme. Manželovi rodiče chovají hovězí dobytek, takže vždycky dostaneme nějakou výslužku, navíc máme neustálý přísun králičího masa a dnes jsem poprvé vařila z kůzlečího (které je mimochodem naprosto luxusní).

Sem tam máme i domácí kuřátko. Od jara do podzimu máme na zahradě pořád nějaké ovoce rybízy, maliny, borůvky, jahody, jablka, hrušky, švestky… Ze zeleniny si pěstujeme papriky, rajčata, chilli, lilky, cukety, ředkvičky, saláty, mrkev a všemožné druhy bylinek. Když jsou přebytky, vyrábíme marmelády, kompoty, čalamády a na zimu vždycky nachystám i domácí pampeliškový med. A málem bych zapomněla veškeré pečivo už si taky peču doma. Domácí kváskový chleba se s tím kupovaným nedá absolutně srovnat.

Nemáš problém se zabíjením zvířat? Není ti těch zvířat líto?

Tohle je otázka, kterou dostávám snad od všech a pořád. Každý říká: „To já bych nemohl nic chovat, mně by to potom bylo líto zabít." Ale to jim není líto těch zvířat ve velkochovech? Podle mě je tohle vrchol pokrytectví. Samozřejmě, že mi to líto je a žádná porážka mi není vůbec příjemná, ale naše zvířata prožívají plnohodnotný a krásný život. Když přijde jejich čas, do poslední chvíle o ničem neví a smrt je velice rychlá a bezbolestná.

Takoví lidé, kteří nás mají obrazně řečeno za nějaké „bezcitné vrahouny", pak jdou a bez mrknutí oka si v supermarketu koupí anonymní balíček masa. V dnešní době už určitě všichni vědí, jak moc taková zvířata během výkrmu trpí. Že za celý svůj život nepoznají sluneční paprsky, že žijí v naprosto otřesných podmínkách, jsou krmena bůhvíčím a před porážkou jsou stresovaná několik hodin. Je ale velice jednoduché si před tím zakrýt oči a koupit si zabalenou flákotu. Debata na toto téma mě dokáže rozpálit do běla. Pokud někomu dělá zle pomyšlení na porážku šťastného zvířete, které se mělo celý život jako prase v žitě, měl by být vegetarián.

Sleduješ, třeba prostřednictvím internetu a vlastních zkušeností, že obdobné zálibě se věnuje stále více lidí?

Máme na Facebooku skupinu Chovatelé koz, kde si radíme, dělíme se o zkušenosti, strasti i radosti chovatelství a sama jsem se divila, jak se kozařská komunita rozmáhá. Lidé už si začínají uvědomovat, že domácím produktům se nic nevyrovná, a je opravdu hodně takových, kteří začali chovat dvě kozičky jen kvůli svým dětem, které trpí nesnášenlivostí laktózy. Spousta mladých lidí se o chov „po staru" začíná zajímat. A já si myslím, že to bude čím dál lepší, že si to lidi uvědomí a že ti, co budou mít jen trochu podmínky, se budou snažit sami něco vyprodukovat.

Jaké máte ještě plány? Je možné, že po cestě z Kopřivnice uvidím vedle rodinných domků pást se třeba krávu?

Krávu určitě ne. I když neříkám, že bych nechtěla, to já bych zase chtěla všechno. Ale na krávu tady nemáme prostory, ani pastvu. To už je přeci jen velké zvíře, i manipulace s krávou je obtížná, natož porody. Zůstaneme jen u těch kozenek, ty jsou stejně nejlepší!

Manžel pochází z Liberecka, kde jste spolu studovali na vysoké škole, ale nakonec jste se zabydleli na druhém konci republiky ve tvém rodišti. Co se vám tady nejvíce líbí a jaký máš ke Kopřivnici vztah?

V Kopřivnici jsem vyrůstala, mám ji ráda. Bydlíme na hezkém místě na okraji města. Je to blízko do přírody, ale zároveň i do centra. Máme krásný výhled na Bílou horu i Štramberk. V Kopřivnici je spousta kulturního vyžití, ale jsou tu i věci, které mi vadí. Například velká koncentrace barů a hospod a ničení parků a lesů drogově závislými. Každé místo má své pro a proti. Doufejme, že vše bude jen a jen lepší.

Určitě nějací čtenáři přemýšlí o tom, že by si domů pořídili třeba slepice nebo králíky, přitom nemají „tradiční" vesnické podmínky. Co bys jim vzkázala?

Ničeho se nebojte a jděte do toho! Na internetu jsou k dispozici všechny informace pro začínající chovatele a klidně přijďte i za námi. Rádi vám naši minifarmičku ukážeme a s čím budeme umět i poradíme. Když budete o zvířata pečovat, dávat jim to, co potřebují, a budete dělat vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, vaše práce a starostlivost se vám brzy začne tisíckrát vracet. Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti.