„Neseme Mařenu, pěkně ustrojenů. Kam ju postavíme? Na fojtove vrata. Fojtka bude ráda…," zpívali muzikanti ze skupiny Kokeš , kteří šli v průvodu v Luboměři.

Tuto píseň střídali s nějakou lidovou či zlidovělou tak dlouho, dokud průvod, čítající několik desítek malých i velkých lidí, nedošel na konec vesnice.

Tam, u potoka, zapálili první Smrtku, na níž postupně děti klady další Smrtky a Smrťáky, Mařeny či Morany. Podle toho, jak si kdo svůj symbol zimy nazval.

Ale ať už se tyto „postavičky" jmenovaly jakkoliv, skončily v ohni a jejich dým se rozplynul po obloze. Jak mizel, odcházela i paní Zima, která uvolňovala prostor Jaru.