Přicházím do obývacího pokoje rodinného domu. V jakési sedačce na podlaze si něco žvatlá šestiměsíční Tomášek. Když mě spatří, nahodí široký úsměv, který jej neopustí po celou dobu mé návštěvy. „To je nezdolný optimista," poznamenává na jeho adresu maminka Michaela, která usedá ke stolu s devatenáctiměsíční Nikolkou na klíně. Na dívence nejde na první pohled poznat, že by měla nějakou poruchu. „Celé těhotenství bylo v pořádku, snad jen ze začátku v prvním měsíci jsme měla nějaké krvácení, ale to nebylo nic vážného a veškeré testy na genetiku byly v pořádku," začíná vyprávět Michaela Bartlová.

Rodiče by si moc přáli, aby se malá Nikolka jednou pohybovala třeba tak jako její skoro o rok mladší bratříček Tomášek (vlevo).

Rodiče by si moc přáli, aby se malá Nikolka jednou pohybovala třeba tak jako její skoro o rok mladší bratříček Tomášek (vlevo).
foto: ARCHIV MICHAELY BARTLOVÉ

Asi tři dny před porodem ještě byla na kontrole v těhotenské poradně a všechno bylo v pořádku. „V sobotu už mi nebylo nějak dobře a už jsem tolik ty pohyby necítila, ale říkala jsme si, že je velká, že nebudu plašit. Pak už se mi to ale zdálo divné. Tak jsem volala do nemocnice a sestřička říkala, ať přijedu. Kdyby mi tenkrát řekla, ať přijedu hned, tak sednu do auta a jedu. Jenže jsem ještě chystala klukům večeři, osprchovala jsem se a pro jistotu jsem si sbalila i tašku. A jela jsem," pokračuje maminka čtyř dětí. Když prý přijela do nemocnice, tušila, že něco nebude v pořádku. „Volali primáři, ten řekl: Okamžitě na sál. Před porodem mi ještě říkali, že to bude v pořádku, ale příteli, který pak dojel, už řekli, že nevědí, jestli Nikolka přežije příští dvě hodiny," vrací se ve vzpomínkách zpět Michaela Bartlová.

Nikolka přežila. Lékaři u ní ale diagnostikovali hydrocefalus, nadměrnou tvorbu mozkomíšního moku v mozkových komorách. „Nikolka šla na sál, do hlavy jí voperovali rezervoár, který zavedli do komory a dva měsíce odsávali mozkomíšní mok. To mělo vést k tomu, že by se ty komory vyčistily, jenže se to nedařilo a už to punktovat nešlo. Tak ji ty mokovody, které zarostly, provrtali. Jenže se to hned ucpalo," popisuje maminka složité první měsíce života své dcery. Lékaři Nikolce zavedli shunt, spojku, která měla odvádět mozkomíšní mok do bříška. Zhruba po třech měsících pobytu v nemocnici Nikolku konečně propustili, jenže asi po třech dnech doma začala zvracet. Shunt selhal.

Nikolka má za sebou dvanáct operací hlavičky. Má špatnou motoriku, ochablé trupové svalstvo, levou ručičku neumí používat, nožičky ji neunesou. A z toho i plynou problémy se střevy. „To svalové napětí se dá posílit. Cvičíme Vojtovu metodu. Ale určitě by jí pomohly lázně. Jenže ona potřebuje dokupovat různé kúry a to je hodně finančně náročné," naznačuje Michaela Bartlová a jako příklad uvádí, že měsíční pobyt v Klimkovicích by rodinu vyšel asi na šest tisíc korun, ale Nikolce by toho moc nepřinesl. Proto by jí rodiče chtěli zajistit pobyt se speciálními procedurami v Piešťanech. Ten ale stojí na měsíc kolem devadesáti tisíc korun. „Ona by ty lázně potřebovala opakovaně. Nějaké peníze máme, uvažovali jsme i o půjčce, ale to je pak začarovaný kruh. Dítě po té lázeňské proceduře opravdu udělá pokroky. Chytne stabilitu a podobně," doplňuje Nikolčina maminka.

Naději mohou rodině přinést obyčejná plastová víčka od minerálek. Jejich sběr už zajistil peníze na léčbu jiných dětí. „Kamarádka s manželem, kteří bydleli vedle v domě, se odstěhovali do Tiché, kde si našli známé, kteří jsou v Tobi sportu. Ta kamarádka se možná zmínila, a tak se nám z Tobi sportu ozvali, že by udělali plakáty a začali organizovat sběr. Nečekali jsme takovou odezvu. Sbírají už na některých školách a na dalších místech. Jsme za to moc rádi. Člověka to podpoří i psychicky. Už se nám stalo, že nám někdo hodil do schránky stokorunu, ale větší radost nám udělá ten vršek. To, že na Nikolku lidi myslí," uzavírá Michaela Bartlová.