VYZKOUŠELI JSME

Byla půlhodinka po poledni ve středu 23. února, když jsme z novojičínské ulice Úzká vešli do dveří jídelny Hotelu Praha, kde vykonávají praxi studenti Střední školy hotelnictví a gastronomie z Frenštátu pod Radhoštěm. Důležité je předem dodat, že výtky z gastronomického pekla nemíří jejich směrem, ale na jejich vedoucí.

Po příchodu ke stolu číslo 7 jsme byli během mžiku obslouženi jednou z učnic, která ihned servírovala dobrou kuřecí krémovou polévku. Ta byla také tím posledním, co uspokojilo naše chuťové buňky. Nepříliš chutné jídlo však suverénně přebila filozofie tohoto podniku. K hlavnímu jídlu bylo na výběr nadstandardních šest menu: 1. Vepřenky s cibulí, šťouchané brambory, salát 2. Karlovarský kotouč, bramborová kaše 3. Těstoviny s kuřecím masem a rajčaty, salát 4. Marinovaná krkovice, teplá zelenina, vařené brambory 5. Valašská směs, americké brambory s česnekem 6. Smažené rybí filé, bramborový salát, salát rajčatový.

Slušný výběr, který však ihned při objednávce zhubl o dvě jídla. „Už nejsou,“ sdělila nám hodinu před zavíračkou číšnice. Budiž. „Dám si tedy trojku,“ řekl jsem, ovšem byl jsem upozorněn, že s rajčaty už těstoviny nejsou, jedině s kari omáčkou. Trošku otráveně souhlasím, ale kari mám rád, tak proč ne.

Můj výběr oběda byl ale procházkou růžovým sadem oproti tomu, jakou cestu k polednímu jídlu vytrpěli mí kolegové. Jedna si objednala marinovanou krkovici, druhý karlovarský kotouč. Objednáno tedy bylo, hladové žaludky také, avšak za minutku přišla stejná číšnice, že se omlouvá, „ale tyhle menu už taky nejsou“. Bída, říkáme si. Kolegyně nakonec skončí u těstovin, náš šéf si objednává jedinou alternativu, a to valašskou směs.

Za pár minut máme těstoviny s kari omáčkou na stole, bohužel i s hromadou ananasu, na který jsme upozornění nedostali. A salát? Ten jsme viděli pouze na jídelním lístku. Tak jsme se už docela znechuceni pustili do pojídání středečního oběda, ale náladu, v podobě výbuchu smíchu, nám spravilo servírování valašské směsi našemu šéfovi. Že k valašské směsi byly americké brambory, v tom problém nevidím. Ale že k této příloze dostane naprosto identickou kuřecí (možná vepřovou, těžko říct, člověk si nebyl už ničím jistý) směs s kari a ananasem (nemám zprávy o tom, že by beskydské kopce a valašská údolí měly vhodné klima pro pěstování ananasu), to ho, jindy výřečného, naprosto uzemnilo a nás dva skvěle pobavilo.

Líbit si to samozřejmě nenechal, a tak si zavolal učnici, co nás měla na starost. Ta už tušila, která bije, neboť jakmile mu jídlo donesla, hlouček děvčat štěbetal u pultu a očividně čekal na reakci. Ta když přišla, tak mladá slečna již při příchodu k našemu „štastnému“ sedmičkovému stolu hlásala: „Já jsem to paní vedoucí říkala, že to poznáte.“ Mé sousto kari těstovin málem končí zpět na talíři, jak jsem opět vybuchl smíchem. „Tak zavolejte vedoucí,“ řekl již dosti rezignovaně šéfredaktor. Žena v kuchařském munduru již od pultu lamentuje a lomí rukama a mimo jiné prohodí: „Tak já nevím, jak to mám dělat.“ Vzala „valašskou směs“, na půl úst se omluvila a odešla. Koukáme nevěřícně na sebe a tichou pauzu ukončí až má otázka: „A co teď? Myslíte, že dostanete ještě nějaké jídlo.“ „Já už fakt nevím,“ odpoví nevěřícně šéf.

Nakonec se dočkal. K americkým bramborám dostal vepřové maso s nařezaným tlustým párkem a okurkou, ale předem avizovaný hrášek zřejmě taky během středečního oběda došel. Tak jsme dojedli. Možná je zbytečné psát, že jsme zdaleka vše nesnědli. Šli jsme zaplatit ke kase, kde seděla nám známá paní vedoucí. „Jaké jste měl menu?“ ptá se. „Těžko říct. Ani jedno, ale byly tam těstoviny.“ „Takže trojka,“ má jasno paní vedoucí. Chce po mě 65 korun, ale po mém připomenutí, že jsem nedostal salát, platím o deset korun méně.

Naprosto uzemněni odcházíme a víme jistě, že do tohoto restauračního skanzenu se těžko budeme vracet. U dveří jsem se jen v duchu pousmál směrem k paní, která si u vchodu četla denní nabídku šesti jídel. Co si dala? Zřejmě už nic.