Na ráno, kdy se z Českého rozhlasu ozýval zoufalý hlas, že republiku obsazují sovětské tanky, nezapomene například oderský podnikatel Zdeněk Mateiciuc. „Bylo to, jako by vám někdo blízký umřel. V té době bylo všechno uvolněné a najednou všechno na dlouhou dobu opět zamrzlo,“ vzpomněl Mateiciuc, jemuž v té době bylo dvaadvacet let. Jako každý mladý člověk situaci silně prožíval, a tak i on načmáral na fasádu nebo na auto nápis Rusové, jděte domů. Jako projektant národního podniku Optimit Odry si ale nemohl dovolit veřejně prezentovat odpor ke vstupu takzvaných spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy, a tak o práci přišel. „Dělal jsem pak třeba čtyři roky elektrikáře,“ poznamenal Mateiciuc.

Různé protisovětské nápisy se objevovaly snad všude. Asi nejvíce jich bylo k vidění ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde později denně přijížděly nové vlakové soupravy s vojenskou technikou. „Chodil jsem tenkrát do druhé třídy a vím, že děcka chodívala na nádraží. Rusáci jim dávali odznaky, a taky cigarety. Máti mi ale zakázala kolem nádraží chodit a do školy se mnou raději posílala sousedku,“ řekl Pavel z Frenštátu pod Radhoštěm, jenž si nepřál uvedení jména. I on se ujal výzdoby fasád a dalších ploch. Nejvíce objektů prý popsal, když naši hokejisté porazili Sověty 2:0 a 4:3.

Jeden z nápisů ve Frenštátě pod Radhoštěm přežil dobu normalizace i další roky. Ještě v roce 2000 zdobil stěnu domu číslo 1186 v Rožnovské ulici nápis „Nedáme Dubčeka! Sme slobodné národy!“ Dům přitom stojí přímo naproti kasáren, která pak Rusové téměř třicet let okupovali. Nápis napsali naši vojáci v záloze krátce předtím, než se sovětská armáda pod výhružkami dostala do kasáren.

Na vstup sovětských vojsk obdobně před pár lety vzpomínal i první novojičínský polistopadový poslanec Alois Válek. „Městem valila ocelová válečná technika sovětských bratří, ale naděje, spojené se jmény Dubčeka, Svobody a dalšími, přežívaly mezi optimisty ještě několik měsíců. Tehdy už jsme věděli, že vládní, a tedy straničtí představitelé, odvlečení do Moskvy, podepsali dokument, legalizující údajně dočasnou okupaci republiky,“ řekl Válek a dodal, že lidé si ale stále mysleli, že tehdejší progresivní linie strany bude pokračovat v mezích daných možností.

Jenže malému státu uprostřed Evropy nikdo nepomohl. „Byli jsme opět osamoceni, jako v době Mnichova v osmatřicátém roce. Svět byl rozdělen na dva antagonistické bloky, a ten západní nemohl podniknout proti agresorům žádné razantní kroky, jelikož by mohly přerůst v celosvětový válečný konflikt s použitím atomových zbraní,“ uzavřel Válek s tím, že srpnové události uvrhly společnost do zejména morálního marasmu, ze kterého pořádně nevybředla ještě dnes.

IVAN PAVELEK, VĚRA RUČKOVÁ