Práce v pohřební službě je stejná jako každá jiná

Práce v pohřební službě je prací náročnou, hlavně co se týče emočního vypětí. Málokdo ustojí denně vidět smutek a bolest pozůstalých.

Jak ale vlastně vypadá takový běžný den v pohřební službě?

Abychom to zjistili, rozhodla jsem se navštívit pohřební službu Obelisk, kterou lidé najdou nejen v Novém Jičíně, ale také v nedalekém Příboře. Během doby, kterou jsem strávila v novojičínské kanceláři, sice pracovnice nevyřizovala žádný pohřeb, o to více jsme ale měly času popovídat si o tom, co obyčejného člověka zajímá. Má první otázka směřovala na majitelku Obelisku, co člověka k tomu, pořídit si takovýto podnik, vede. „Důvodem byla vlastní otřesná zkušenost se zařizováním pohřbu,“ vysvětlila mi Terezie Mixová. Služeb Obelisku mohou občané města využívat od roku 1991. Za tu dobu má nejen bohatou tradici, ale také letité zkušenosti, které se při zařizování posledního rozloučení zúročují.

Jak vypadá běžný den pracovnice pohřební služby?

Člověku by se chtělo říct, že úplně normálně. Sympatická paní přichází každé ráno do kanceláře, kterou trošku nezvykle zdobí, kromě stolu s židlemi, počítače a posezení, umělé květiny a svíčky. To jsou také jediné věci, které mi připomenou, že jsem vešla do pohřební služby, nikoliv do běžné kanceláře. „Dalo by se říct, že má práce je podobná kterékoliv jiné práci v kanceláři,“ potvrdila mi můj dojem Dagmar Obroučková, pracovnice pohřební služby. „Pokud přijde někdo zařídit pohřeb, začnu vyřizovat, co je potřeba,“ vysvětlila pracovnice s tím, že ne každý den je v pohřební službě „živo“. „Jsou dny, kdy se sejde i pět, šest jednání, a naopak dny, kdy nepřijde nikdo nebo se zde zastaví ti, co potřebují něco doladit,“ dodala.

V pohřební službě vyřídí pozůstalí vše. Pracovníci jsou schopni zajistit nejen převoz pozůstalého, ale také parte, rakev, věnce, hudbu i někoho, kdo na pohřbu promluví. „Proto je ale důležité zjistit potřebné informace,“ uvedla Obroučková a pokračovala ve vysvětlování: „V prvé řadě musíme zjistit jméno zemřelého a místo úmrtí a následně zajistit převoz z toho místa.“ Při úmrtí doma převezou dva zaměstnanci zemřelého do nejbližšího chladícího zařízení na hřbitov.

Poté přijde na řadu zjišťování, jak si pozůstalí poslední rozloučení představují. Co mě velmi překvapuje, je informace, že služba již několikrát zařizovala i rozloučení přímo doma. „Takových rozloučení jsme sice měli jen pár, ale i tenhle požadavek se objevil,“ potvrdila pracovnice. Následuje vytisknutí parte, vybrání rakve, a pokud klienti chtějí, tak i věnců a květin. „Vše se většinou vybírá z katalogu, podle fotek,“ upozorňuje Obroučková. Protože součástí rozloučení bývá nejen hudba, ale mnohdy také pár slov o zemřelém, může pohřební služba zajistit řečníka. „Text o zamřelém většinou sepíší sami blízcí, kteří sestaví osnovu,“ doplňuje mé představy Obroučková a dodává: „Mají ale i možnost setkat se přímo s řečnicí a popovídat si s ní.“ Ta na základě informací sepíše krátkou řeč, kterou pozůstalým ještě před obřadem předloží k nahlédnutí a případným úpravám.

Po zařízení těchto věcí již následuje samotný pohřeb. Vzhledem ke zkušenostem s touto situací vím, jak rozloučení zhruba probíhá, ale napadá mě otázka, kam poté putuje rakev. „Rakev je buďto uložena do země nebo připravena ke kremaci,“ dostane se mi vzápětí odpovědi. Čím jsem tentokrát zaskočená, je skutečnost, že v dnešní době nějak extrémně nepřevažují kremace. „Opravdu se nedá říci, že by jich bylo extrémně více,“ shodne se majitelka s pracovnicí. Pokud ke „spálení“ dojde, je urna připravena k vyzvednutí zhruba po týdnu. Po dohodě může neomezeně dlouho zůstat v pohřební službě. Pokud se však pozůstalí nedomluví, urna je v Obelisku minimálně rok.

Poté je anonymně umístněna na hřbitov. „I to se občas stane,“ řekne pracovnice a dodá: „Stává se, že lidé zapomenou, odstěhují se nebo že o pohřeb neměli moc zájem, a tak se o popel už nestarají.“

Tím vlastně práce pohřební služby definitivně končí. Na mou poslední otázku, jak se člověku v tomto podniku pracuje, je mi odpovězeno tak, jak očekávám. „Než si člověk zvykne, je to tvrdé a velmi kruté, protože ty bolestivé emoce prožíváte s pozůstalými. Po těch letech praxe ale dojde k tomu, že emoční prožitky potlačíte, soustředíte se na požadavky pozůstalých a reagujete jen na ně,“ shodly se v závěru Mixová s Obroučkovou.