Radek Vlček žije ve Frenštátě pod Radhoštěm. Na prázdninové táboření s rodinou se každoročně těší, stejně jako manželka Marcela a děti. Letní dovolenou stráví ve stylu severoamerických indiánů na pronajaté louce v Jeseníkách, kam se sjíždí společně s dalšími pěti rodinami. Denní program se točí obvykle kolem dětí a odvíjí se taky od počasí.

„Snažíme se, aby vše bylo stylové a co nejvíce se přiblížilo indiánskému životu. Vymýšlíme pro děti hry a soutěže, chlapi se starají o dřevo na oheň a taky vyrážejí na lovecké stezky a střílejí na cíl. Ženy pak pečují o hladové žaludky. Vaříme pouze na ohni, a tak se občas udělá společné kuchtění, při kterém se probírá život na tábořišti," vypráví Radek Vlček.

Začátky v teepee

Tábořit jezdí Vlčkovi každý rok. Kromě letních prázdnin vyjedou někdy i na jaře a na podzim. „Začínali jsme v teepee, ale vigvamy se nám zamlouvají víc," říká Radek Vlček. I k moři se rád podívá, ale táboření u lesa je dovolená podle jeho představ. Takové prázdniny pak bere jako odreagování od reality. Funguje se tu bez elektřiny, teplé vody a jiných výdobytků moderní doby.

„Děti jsou spokojené. Mají les, louku a potok. Loni si postavily něco jako trampolínu, tak v tom pak dováděly. Navíc spát u ohně v kožešinách je prostě skvělé. Člověk by tam někdy ještě zůstal, ale z druhé strany už se pak těším na teplou vodu a na postel," hodnotí Radek Vlček. Co je pro něj tedy úplně největší relax? „To, že jsme v přírodě a přizpůsobíme se jejímu rytmu," říká.

Děti tráví den v lese nebo v potoce a na počítač nebo televizi si ani nevzpomenou. Velice oblíbené jsou společné večerní pohádky, samozřejmě indiánské, a posezení u ohně, které se občas protáhne až do brzkých ranních hodin. Radek Vlček jel poprvé tábořit asi v šestnácti letech, k indiánskému stylu ho přivedl strýc. Dříve jezdil jen s chlapy, dnes se tak baví celá rodina. Na letní táboření na louce, která je široká zhruba třicet a dlouhá asi sto metrů, se sjedou známí s dětmi, kdy skoro každá rodina bere také psa. Jednou z hlavních náplní na dovolené je lukostřelba. „Šípy a luky si vyrábíme samozřejmě vlastní," doplňuje povídání Radek Vlček.

Indiánské přezdívky

Kromě toho mají indiánské přezdívky. „Přezdívky vznikají a zanikají, vždy nějak vyplynou ze situace. Kamarád si jednou celou dovolenou zpíval stejnou písničku, tak se mu pak začalo říkat Jedna píseň," uvádí na příkladu Radek Vlček. Na takových prázdninách jsou také všichni indiánsky oblečení.

„Holka nosí lehké šaty, kluk má přes pas a mezi nohama protáhnutou látku a k tomu nějakou košili. Chodíme většinou bosky. Viděl jsem i pár pravých indiánů, kteří tady občas jezdívají, ale někteří už se těm původním skoro vůbec nepodobají," vypráví.

Největší radost má z toho, když se na indiánském táboření sjedou všichni, kteří chtěli. Někteří kamarádi berou i kytaru, aby si večer při ohni zazpívali. Radek Vlček však říká, že kytara patří spíš k trampování. A jak by mu bylo, kdyby někdy zůstal na pustém ostrově? „Myslím si, že bych se o sebe dokázal postarat, zkusil bych to na pár týdnů," usmívá se.

Aneta Přádková