Zmíněné datum by mělo být někde zapsáno zlatým písmem. Frenštát pod Radhoštěm byl totiž prvním místem v republice, odkud se okupační vojska začala stahovat. Jedním z těch, kdo tehdy byl u toho, je Dalibor Norský. V té době byl již krátce novým tajemníkem tehdejšího Městského národního výboru ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Norský byl u většiny jednání, která se tehdy udála v souvislosti s odchodem sovětských vojsk. „Měli jsme s nimi mnoho a mnoho jednání v kasárnách i na radnici. Pamatuji si, že za mnou přišel Ivan Žárský, tehdejší místostarosta a říkal, že z Prahy přišel nějaký list, abychom utvořili komisi na odchod vojsk. Jenže my už jsme ty Rusáky zpracovávali někdy od ledna. Říkal jsem Ivanovi, že už je máme rozdělané a že je to otázka dvou tří měsíců a odjedou. Měl jsem obavy, že jakmile utvoříme komisi, oni se toho chytnou a budou chtít jít pryč, až když určí ona. Tak jsem řekl: Nic, žádná komise,“ vzpomínal na hektickou dobu Dalibor Norský.

Frenštát pod Radhoštěm byl posádkovým městem. Sídlili tam tankisté a protiletadloví dělostřelci. „Na to se oni pořád vymlouvali – že to je hodně zbraní a vojska. Pořád říkali: Než to dáme dohromady, to bude nějakou dobu trvat. Ten jejich velitel, Voloďa Smirnov se jmenoval, pořád vykládal, že to není jednoduché, než se navagonuje tank, a podobně,“ přiblížil průběh tehdejších jednání Norský.

Rusům, hlavně jejich velitelům, se z Frenštátu pod Radhoštěm zpátky do „velké země“ evidentně nechtělo. Snažili se zdržovat a zkoušeli finty. Norský proto začal zkoušet také. „Když vykládal o tom, jak je náročné naložit techniku na vagony, zeptal jsem se jej na to, za jak dlouho jsou nachystaní vyrazit, když je poplach. On odpověděl, že za dvacet minut. Tak jsem mu řekl: Vyhlas poplach a jeďte,“ smál se při vzpomínce Norský.

Přesvědčit Rusy při jednáních, aby se začali balit a odjeli, prý bylo těžší a těžší. „Oni pořád argumentovali třeba tím, že mají své pokyny z divize z Olomouce a nemohou tudíž jen tak odjet,“ pokračoval Norský.

Nakonec to vyšlo. Sovětským důstojníkům barvitě vylíčili, jak vypadá situace v Evropě a že je jisté, že sovětská vojska půjdou pryč z celé Evropy. „No, a řekl jsem jim: Když budete první, tak se doma dostanete ještě do kamenných kasáren. Ale ty tisíce lidí, kteří přijdou po vás, už třeba nebudou mít kam jít a některým nezbude než spát ve stanech. Čím později přijedete, tím horší budete mít podmínky,“ pokračoval ve vyprávění Norský.

Právě tyto věty zřejmě padly na úrodnou půdu, neboť krátce nato se sovětští vojáci začali chystat k odjezdu. V pondělí 26. února se konečně první souprava s technikou a doprovodem rozjela. Stalo se to, v co by ještě před rokem nikdo nevěřil. Ve městě v krátké době, od listopadu, opět zavládla vlna euforie – Rusové odcházeli. „Bylo to fajn. Jen mě trochu mrzí to, že se v této souvislosti o městě příliš nemluví. Viděl jsem nějakou brožuru o odchodu Rusů a o Frenštátu tam nic není. Přitom Frenštát byl první, odkud začali odjíždět,“ uzavřel Norský.