Krátce před 14. hodinou vcházím do Kulturního domu v Hladkých Životicích, kde mě hned u dveří vítá starostka obce Irena Ravčuková. Všude panuje čilý ruch, a jakmile vkročím do vyzdobeného sálu, nestačím se divit. Dlouhá fronta gratulantů, táhnoucí se přes celou místnost, svědčí o tom, že půjde o oslavu opravdu velkolepou. Po chvíli se mi podaří protlačit se až úplně dopředu, kde konečně vidím hlavní hvězdu dnešního dne. Drobná, ale vitální paní s dojetím přijímá gratulace od členů své početné rodiny.

„Je to vůbec možné, že má tato dáma sto let?" říkám si v duchu. Na svůj věk tedy rozhodně nevypadá. Rodinné příslušníky o několik minut později v gratulacích střídají zástupci obce v čele se starostkou. Oslavenkyni přivážejí obrovský koláč s vyobrazeným obecním znakem, nechybí ani květiny a přání. „Paní Marie je velká parádnice, tak jsme jí koupili také krásný vlněný přehoz. K tomu jsme jí předali plaketu jako cenu obce," vysvětluje mi později Irena Ravčuková.

Jako poslední se na řadu dostávám já, potřásám si s oslavenkyní pravicí, předávám kytičku a ona mi srdečně a vřele děkuje. Po usednutí všech přítomných ke slavnostní tabuli přichází na řadu přípitek a také nezbytný narozeninový popěvek Živijo.

O několik minut později přicházím na slovíčko za současnou nejstarší občankou Hladkých Životic. Chci se něco dozvědět o ní a jejím životě. Při společném povídání zjišťuji, že má opravdu výbornou paměť. Narodila se 13. března roku 1916 v ukrajinské Volyni. Po válce, v roce 1947, se s rodinou vrátila zpátky do Čech, kde žila nej-dříve v Oso-blaze a od roku 1958 v Hladkých Životicích. Do svého rodného kraje se ale často a ráda vracela. Celý život pracovala v družstvu, měla čtyři sourozence, tři bratry a jednu sestru. S manželem společně vychovali syna a dceru.

„Dcera se do Hladkých Životic vdala a našla si tady práci, tak jsme se za ní přestěhovali," říká mi oslavenkyně. Dozvídám se také, že má osm vnoučat, osmnáct pravnoučat a osm prapravnoučat. „Je to opravdu početná rodina, sešlo se tady pět generací!" prolétne mi hlavou.

Ačkoli má Marie Knobová po celou dobu úsměv na tváři, z jejích dalších slov zjišťuji, že neměla úplně lehký život. „Manžel byl ve vojsku, kde se zranil, měl problémy s plícemi. Ve válce mi padli dva bratři, i sestra zemřela mladá a tatínek také brzy umřel, protože byl na tom špatně ze ztráty svých dětí," vzpomíná stoletá paní Marie.

Stoleté životní jubileum se neslaví každý den, nedalo mi to, abych se milé paní nezeptala, jaký má recept na dlouhověkost. Při otázce se začíná smát. Hned nato ale poznamenává, že i její maminka se dožila krásných devadesáti let. Napadá mě, že to bude zřejmě v genech. Své povídání uzavírá Marie Knobová tím, že jí největší radost dělá rodina, zejména, když může vidět všechny pohromadě.

O něco později se dostávám do společnosti nejstarší vnučky Jaroslavy Molkové, která mi ukazuje album s rodinnými fotografiemi. Okamžitě na nich poznávám dnešní oslavenkyni. Na černobílých snímcích si postupně prohlížím všechny členy rodiny, tatínka, maminku, sourozence, manžela i její dvě děti. „Babička je stále velmi činná a soběstačná, i ve sto letech ráda chodí na zahrádku, na pole a zajímá se o okolní dění," říká mi paní Jaroslava s tím, že téměř do devadesáti let nenavštívila paní Marie žádné doktory. Od vnučky se také dozvídám několik perliček z roku 1916, tedy data, kdy paní Marie přišla na svět. „V tom roce byl vůbec poprvé jako zbraň použit tank a poprvé zavedli letní čas," sděluje mi.

Krátce před odchodem si ještě zdokumentuji všech pět generací této rodiny, protože takové pokolení se běžně nevidí.

Ze sobotní oslavy si odnáším nejen sladkou výslužku, kterou jsem si musela povinně vzít, ale také zvláštní, příjemně hřejivý pocit. Ačkoli Marie Knobová prožila těžký život, neztrácí optimismus a její vřelost na mě zapůsobila magickými účinky.

Ivana Reková