„V izbě už prostírají na stůl ubrus, sundají ze stěny adamášový věnec a položí na stůl. K němu ještě přidají po špetce z každého obilé, zemáků a vůbec všeho, co na polích se rodí, aby v tom bylo boží požehnání a nepotloukly sněžnice.

Trnož zamknou, to jest, obtáhnou řetězem a zamknou. To nebere vlk a zloději nekradou. Na řetěz dají si nohy a nesmí žádný stanouti, kromě gazděny, která jídla nosí. Někdy gazděna zůstává sedět a jídla nosí dcera nebo děvečka.

Gazděna musí tichučko sedět, aby jí pak kury dobře na vajcoch seděly, které jen ona bude saditi. Kde nezamykají trnože, položí si každý pod nohy něco železného, to nebolí a neodbírají nohy.

Pod ubrus dá si každý špetečku soli, před kým se rozpustí, ten do roka umře. Když už sedali za stůl, vyjde někdo na podsínek a vystřelí. Kočky a psy vyženou ven a dvéře zavrou na závoru,“

(Z rukopisu J. H. A. Gallaše Můza Betlémská asi z roku 1880 uloženého ve Státním archivu Brno, přetitěného v knize J. Štiky Lidová strava na Valašsku)