GLOSA

Stále hodně je i těch, kteří si nedovedou Velikonoce představit jinak než v pohanském provedení a už dnes se těší na to, jak polijí vodou (s voňavkou to nepřehánět) všechny ženy a dívky široko daleko a vykoledují kraslici, či dnes už spíše kinder vajíčko nebo dvacetikorunu, ti starší štamprli.

Děda mi v pokročilejším mládí prozradil fígl, jak Velikonoce prožít tak, aby jednak moc nenazlobil babičku a za druhé neudělal velkou ostudu. „Do kostela chodím už v pátek či sobotu, to aby babka nenadávala, že jsem neznaboh,“ vysvětlil mi počátek strategie.

V pondělí ráno pak vyrážel na šmigrust s vlastnoručně upleteným karabáčem (těmi ostatně dokázal šikovný a zručný děda zásobit širokou rodinu i známé). Jeho důmyslný postup, který od něj ochotně a téměř vděčně převzali i jeho dva největší parťáci, spočíval na dvou zásadách. „Jako první jsme navštívili nejvzdálenější chalupu. Čím více štamprlí jsme vykoledovali, tím blíže jsme byli k naší chalupě. To je klíčové,“ se zdviženým prstem mi popisoval první zásadu.

Ta druhá byla jednoduchá jako facka. Když končil rok sudým číslem, chodila pověstná trojice kamarádů do chalup nalevo od polní cesty. Když lichý rok, tak šmigrustovali na opačné straně. „Po dvou letech si už totiž málokdo pamatoval, co všechno jsme prováděli. Navíc, když se mě pak babka ptá, kde všude jsem byl, tak to umím prakticky zpaměti,“ popisoval geniální nápad děda. Pak trochu zkroušeně dodal, že jedno šmigrustování povedená trojice kamarádů přebrala daleko více a vyváděla tak, že lidé ve vsi před nimi zavírali vrata, ať byl rok sudý či lichý.