Ve čtvrteční sváteční den vzbudila pozornost slova ministra vnitra a šéfa STAN Víta Rakušana na Národní třídě: „Největším nebezpečím pro demokracii jsou líní demokraté, to znamená lidé, kteří náš systém berou jako samozřejmost a konzumují výdobytky, jež demokracie přináší. Ale ve chvíli, kdy přicházejí nějaké problémy, konfrontace, nejsou ochotni se za něj postavit.“

Je to provokativní konstatování, protože míří na většinu společnosti. Mimochodem i na tu za minulého režimu. Byla tu jen hrstka statečných, kteří za normalizace s vědomím všech důsledků včetně vězení vystupovali proti režimu. Ostatní nadávali doma a na veřejnosti mlčeli. Často si kladu otázku, jak by vypadala 80. léta, kdyby lidé masově opustili svoje poměrně bezpečné klícky, zamkli své chaty, přestali chodit do prvomájových průvodů, házet lístky s kandidáty Národní fronty do volebních uren a dali komunistické věrchušce najevo, že toho mají dost.

Luboš Palata
17. listopad je připomínkou, že o svobodu se bojuje stále

Chartisté a odpůrci systému zůstali osamoceni proto, že nenašli ve společnosti, zlomené lety 1968 a 1969, odpovídající odezvu. I listopadové demonstrace se v Československu odehrály až ve chvíli, kdy se socialistický blok téměř zhroutil. Po nás zbývalo už jen Rumunsko. Z tohoto pohledu lze Rakušanovým obavám rozumět.

Je lidskou přirozeností myslet na své potřeby, zdraví, pohodlí. A na svou rodinu. Za její obzory se většinou hledí až ve chvíli, kdy je opravdu zle, na hranici je nepřítel nebo tajná policie řádí u sousedů.

Jenže to už bývá pozdě. Je to patrné i na postoji k Rusku. Když Putin anektoval Krym, Evropská unie pohrozila prstem a uvalila pár sankcí. Prezident Miloš Zeman na mezinárodní půdě řekl, že je to „hotová věc“. Rusko se tudíž nadechlo a rozpoutalo válku. Kdyby se Západ v roce 2014 zachoval odvážněji a razantněji, možná k ní nemuselo dojít.

V situaci, kdy Německo schválilo obrovský balík peněz na podporu vlastního obyvatelstva a průmyslu, bez ohledu na zájmy ostatních členských států EU, a maďarský ministr zahraničí přijímá svůj íránský protějšek, aniž by zmínil zásobování Ruska drony z Íránu, je evropské společenství křehké jako skořápka vajíčka. A to nemluvím o hrozících uprchlických vlnách z jihu i východu.

Přijde-li obratný populista, který bude méně propálený než zadlužený demonstrant Ladislav Vrabel, může třaskavé atmosféry zneužít nejen ve svůj, ale i zahraniční prospěch. Dnes vrabelovci volají po odvolání vlády, což je k smíchu, protože nic takového prezident udělat nemůže. Zato po sněmovních volbách má volné pole působnosti.

Kateřina Perknerová
Prezidentské téma: školné a vzdělání

Ptejme se uchazečů o Hrad, jak by se zachovali, kdyby v roce 2025 získala většinu hnutí ANO, SPD, Přísaha a Trikolóra. Koho by jmenovali premiérem a jak by pak zaručili, že se demokracie v Česku neotřese v základech? Strašení? Vůbec ne. Příští hlava státu bude jmenovat ústavní soudce, člena bankovní rady, velvyslance. A v součinnosti se sněmovnou může tlačit na změnu volebních zákonů, možná i ústavy.

V daném kontextu dramaticky roste význam Senátu. A především Rakušanových „líných demokratů“. Nejen občanští aktivisté, ale všichni lidé by měli být ve střehu, protože současný báječný svět, kdy nikdo nikomu nepřikazuje, co si má myslet a hlavně nahlas říkat, není na věky. Není samozřejmý. Při výběru prezidenta je dobré si to uvědomovat.