Poté několikrát prohlásil, že by ho zrušil. Andrej Babiš jako ministr financí ve stejném roce řekl: „Senát je zbytečný, zpomaluje legislativní proces, stojí 600 milionů korun ročně. Hnutí ANO není horda politických papalášů, kteří ty fleky chtějí. Ostatní strany mají obrovskou databázi lidí, které potřebují uplacírovat, to my nemáme.“ Oba počítali grošíky, ale přepočítali se.

Zatímco stranická politika se odehrává ve sněmovně, kam je upřena největší mediální pozornost, Senát se stal uskupením pozoruhodných osobností, jež jsou vším, jenom ne sběrateli funkcí a tučných prebend. Miloš Vystrčil je typickým příkladem, ale platí to také o bývalých prezidentských kandidátech, lékařích, výrazných starostech. Většinou byli zvoleni proto, že lidé se v druhém kole spojili proti kandidátovi ANO a navíc je dobře znali z jejich působení v daném regionu. Například dnes v Teplicích v doplňovacích volbách voliči vybírají mezi primátorem Hynkem Hanzou (ODS) a ředitelem gymnázia Zdeňkem Bergmanem (Senátor 21). O nich by jistě ani Andrej Babiš neřekl, že to jsou papaláši potřebující flek v horní komoře.

V říjnu se o senátní křesla budou ucházet například historik a šéf Památníku Lidice Eduard Stehlík, ředitel nemocnice Motol Miloslav Ludvík nebo bývalý velvyslanec v USA a Velké Británii Michael Žantovský. Jen těchto pár jmen je důkazem, že o místa ve Valdštejnském paláci mají zájem lidé s jasným názorem na svět, životními i pracovními zkušenostmi.

Pokud se o horní komoře hovoří jako o pojistce demokracie, pak právě pestrá paleta autorit ji může poskytnout. Provoz Senátu není levný, ale to není ani demokracie. A nízká volební účast v tomto případě znamená, že k urnám chodí převážně lidé, kteří se o dění kolem sebe zajímají a přejí si, aby je zastupoval konkrétní člověk, jemuž věří a k němuž mají intimnější vztah než k poslancům, jež na kandidátky vybírají partajní sekretariáty.

Potkala jsem se tento týden s jedním z bývalých ministrů ODS ve vládě Václava Klause v 90. letech. Ptala jsem se ho, co říká působení Miloše Vystrčila v čele Senátu. Odpověděl, že je jím nadšený. „Konečně zazněla jasná, upřímná slova. Žádné kšeftaření, ale přihlášení se k něčemu, na co už pomalu zapomínáme.“

Nemyslím, že by se Miloš Vystrčil stal zářící hvězdou tuzemské scény, ale jeho důraz na politiku postavenou na idejích přišla v pravý čas. Mimo jiné potvrdil, že Senát tu není jen od toho, aby se zabýval zákony postoupené sněmovnou, ale aby nám také ústy svých členů občas připomněl, že bez odvahy ke svobodě žádná není.