Sklon člověka k přehánění, jímž si chce získat pozornost, je tu samozřejmě déle než televize a Facebook, ale moderní média, reklama a sociální sítě udělaly z „hajpování“ normu.

Čteme kolorované příběhy štěstí i neštěstí (často pořád stejných lidí, jejichž život nám tak připomíná horskou dráhu, na níž se nahoře výská vzrušením a v dolní úvrati zvrací), čteme o ostudných samoživitelkách, které propíjejí přídavky na děti, jsme pohnuti líčením, v němž muž vyrval svou ženu ze spárů šelmy. Do krajnosti nás rozlítí zlosyn, který utíká z butiku ve třech kabátech a ještě zvládne mávat plynovou pistolí. Když čteme o pádu letadla, nikdy žádné nespadne bez mysteriózního svědectví někoho, kdo nestihl odlet a zachránil si život…

Jakub Horák
Pěna dní: Mizím, mějte se...

A až monitor unaví náš zrak a dramatické aktuality vzdutou mysl, zatoužíme koupit si nebo aspoň prolistovat klidnou knihu z papíru. Hned záložka na nás křičí, že jde o „román dekády“ nebo alespoň „knihu roku“.

A naše reakce na celý humbuk, „hajp“, barnumský cirkus… jsou stejně přehnané jako odezvy cirkusového publika. Jako bychom znali jen čtyři mody: žasnoucí obdiv (teda klobouk dolů!, smekám, klaním se…), znechucený údiv (tak nad tímhle už zůstává rozum stát!), dojetí a odmítnutí. Jako bychom si emfatickými reakcemi na emfatické zprávy chtěli zjednat trochu pozornosti okolí i pro sebe. Máme pocit, že i my musíme býtv emocích výrazní, jinak si nás nikdo nevšimne.

Jakub Horák
Pěna dní: Muskovy vtipy

A tak má matka-samoživitelka v naších očích jen dvě možnosti: stát se buď světicí, nebo Médeou. Manžel čelící pumě či chobotnici bude – podle toho, jak se zachová – buď hrdina lásky, nebo sráč. A my jsme přesvědčeni, že zřetelné soudy činí vedle postav příběhů zřetelnějšími i nás samé. Zatím jen v cirku podléháme sebeklamu.

Jenže cirkusová katarze (ani ta divadelní) dlouho netrvá. Jen co zase vyjdeme zpod šapitó na ostré slunce, do pěny dní, cítíme, jak nedotknutelně hluboko vězí lhostejnost – naše vůči okolí i okolí vůči nám.