Smí učit opravdu každý?

Vláda předložila do poslanecké Sněmovny návrh novely zákona o pedagogických pracovnících. Ten obsahuje řadu pozitivních změn, kterými jsou například zavedení pozice provázejícího učitele pro zvýšení kvality pedagogických praxí studentů učitelství a uvádějícího učitele, který bude podporovat začínající kolegy. Přínosné je také zavedení pozice školského logopeda a vymezení požadavků na odbornou přípravu asistentů pedagoga.

Tři významné české univerzity však nedávno zveřejnily stanovisko shrnující kritické výhrady České konference rektorů k nepodloženým a ve svých důsledcích nebezpečným změnám v kvalifikačních předpokladech pro výkon učitelské profese. Jde nám především o změny, které mohou ohrozit kvalitu vzdělávání v budoucnosti.

Zásadní zpráva od přehlíženého indikátoru

V prvé řadě novela otevírá učitelskou profesi lidem bez pedagogického vzdělání a pravomoc udělit kvalifikaci deleguje na ředitele školy. Ten bude moci vysokoškolákovi v jakémkoli oboru, ba i bakaláři, udělit plnou kvalifikaci učitele pro jakýkoli vyučovací předmět, nově i na 2. st. ZŠ. A to bez nutnosti přihlédnout k příbuznosti neučitelského studia s vyučovacím předmětem na škole. Formulace „na dobu nejvýše tří let“ bez dalšího upřesnění navíc nevylučuje tzv. řetězení tříletých období pedagogicky nekvalifikovaného výkonu učitelské profese na různých školách.

Jde o bezprecedentní krok, který nemá v zahraničí obdoby ani při vytváření tzv. alternativních cest k učitelské kvalifikaci. Často používaný argument, že existuje katastrofální plošný nedostatek kvalifikovaných učitelů, není založen na datech. Trend v posledních letech je opačný. Na konci března vydala ČTK zprávu o nárůstu učitelů na základních školách za posledních pět let o téměř 20 %, přičemž počet vyučujících vzrostl i na středních školách. Skutečným problémem není kvalifikovanost, ale tzv. neaprobovaná výuka (např. dějepisář vyučuje chemii).

Tento problém ovšem novela vůbec neřeší. Naopak, ještě vytváří podmínky pro jeho prohloubení. Problém s nedostatkem učitelů fyziky, matematiky, IT nebo cizích jazyků samozřejmě existuje. Avšak zákon již dnes umožňuje přijímat i pedagogicky nekvalifikované osoby (ovšem právě jako nekvalifikované učitele) a pro jejich plnou kvalifikaci ukládá povinnost zahájit do určité doby vysokoškolské nebo doplňující pedagogické studium.

A tady vidíme druhý problém. Opatření, proti kterému se vymezujeme, spočívá ve zrušení doplňujícího pedagogického studia poskytovaného vysokou školou a jeho nahrazení zcela mlhavě vymezeným “studiem pedagogiky“. A také rozšířením poskytovatelů takového studia na neziskové a soukromé organizace.

Jedeme z kopce a je to fičák

Naše reakce není, jak tak často mylně opakují příznivci vzdělání jako zboží na trhu, obranou pedagogických fakult vedenou strachem z konkurence či úbytku studentů. Vedení našich univerzit vyjádřila stanovisko k přípravě učitelů založené na argumentech všech fakult vzdělávajících učitele. Argument strachem z konkurence zastírá naprosto zásadní rozdíl: vysoké školy na rozdíl od jiných organizací musí pro poskytování vzdělávání splňovat velmi přísné podmínky, provádět výzkum, srovnávat se se zahraničním, jsou přísně akreditovány a průběžně hodnoceny.

Novela v těchto bodech vyvolává velké otazníky. Učitelství bylo před pěti lety definováno jako tzv. regulovaná profese, u níž stát vyžaduje a garantuje splnění kvalifikačních předpokladů. Není tedy možné připustit jako rovnocenné dva druhy kvalifikace – učitele kvalifikované státem pod přísným dohledem ministerstva a Národního akreditačního úřadu. A druhé stejně kvalifikované podpisem ředitele školy bez jakýchkoli stanovených kritérií nebo požadavků (byť údajně jen na tři roky).

Zdroj: Deník

O kvalifikaci lékaře také nerozhoduje ředitel nemocnice. Podobný přístup je nemyslitelný dokonce u řady dělnických profesí, v oblasti služeb, řemesel apod. Pokud by česká vzdělávací politika rezignovala na kvalifikaci učitelů tím, že ji přenese z úrovně garance státu a MŠMT do rukou ředitelů škol, byla by ČR jedinou vyspělou zemí (kromě Estonska), kde je možné získat učitelskou kvalifikaci rozhodnutím jednoho člověka.

Jiným otazníkem je, co sleduje stát tím, že rezignuje na pevně předepsaný obsah přípravy učitelů. V něm se znalosti oboru (není jisté, zda automaticky i vyučovacího předmětu) propojují s didaktikou (kdo umí obor, ještě nemusí umět učit druhé), pedagogikou a psychologií a praxí.

Je vůbec možné nelhat?

Je také záhadou, proč je nutné takové změny zavádět, když stávající zákonná norma umožňuje na problémové situace reagovat bez rezignace na kvalitu učitelské přípravy. Stojí za připomenutí, že v průběhu projednávání novely v téměř identické podobě v letech 2019 – 2021 se i mezi politiky objevovaly otazníky a pochybnosti ohledně snižování kvalifikačních požadavků na učitele. Byly dokonce podány pozměňovací návrhy na vypuštění nejproblematičtějších paragrafů novely. Při projednávání novely v Senátu se velmi kriticky ke zmíněným problémům vyjádřil také jeho předseda M. Vystrčil a nehlasoval pro ni.

Upozorňujeme na to, že problematické paragrafy v novele jsou v rozporu s jinými strategickými záměry MŠMT. Například ve Strategii vzdělávací politiky do roku 2030+ se opakovaně zdůrazňují profesionalita učitelů, zvyšující se nároky kvalitu odborných znalostí a profesních dovedností spojených např. se snižováním nerovností ve vzdělávání a realizací inkluzivního, společného vzdělávání. Výslovně se zde mluví o ochraně před deprofesionalizaci učitelství, zatímco novela vyjadřuje záměr zcela opačný.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.