Start vaší nové značky zeitgeist.limited se před rokem potkal se začátkem pandemie v Česku. Dokázala oslovit zákazníky
Chvilku trvá, než se nová značka dostane do širšího povědomí, ale musím říct, že už první rok byl navzdory všem omezením docela fajn. Právě teď na začátku března slavíme první narozeniny. Cítím, že lidé si už uvědomují, že covid jen tak nezmizí, a musejí se s ním proto naučit nějak žít, a už se zase soustřeďují na věci, které mají doma kolem sebe. A to začíná být vidět i na našich prodejích a zájmu zákazníků. Zeitgeist se samozřejmě rodil v mé hlavě už nějakou dobu před covidem. Proto je třeba náš vizuál černý, zatímco výrobky skandinávských firem bývají na bílém pozadí. Možná se časem ukáže, že temný vizuál není v těchto časech úplně správný a je lepší být naopak pozitivní. Uvidíme, jsme flexibilní. Nemáme obrovské počty produktů a velké série, proto případná adaptace není složitá.

Kde je o vaše výrobky největší zájem?
První edice výrobků sestává z domácího baru z masivního dubového dřeva s detaily z mosazi a skla. Litinový otvírák, keramické vázy ve dvou barevných provedeních a ručně foukané sklenice na whisky. Čtvrtina zboží zůstává v Česku. Zbytek je hodně různorodý. V Evropě jsme něco malého poslali skoro do všech států Unie. Především ve Velké Británii a Skandinávii jde naše zboží dobře na odbyt, ale také v Itálii, Německu či Rakousku. Našlo si cestu i do Singapuru. Máme tam nadšeného klienta, řekl bych srdcaře, který o sobě dává aktivně vědět přes sociální sítě. Poslední, čerstvá věc, kontaktoval nás pán z Abú Dhabí, který ve své kavárně bude nabízet nápoje v našich skleničkách zeitgeist.limited. Objednal si asi šedesát kusů, které bude používat přímo v ostrém provozu. Vůbec jsme nepočítali, že by si někdo koupil tolik zboží v jedné objednávce. Stavěl jsem tuhle značku tak, že si někdo pro sebe či přátele vezme jednu dvě skleničky, maximálně čtyři jako unikát pro radost. Velká objednávka nás docela zaskočila, protože tahle edice má jenom tři stovky skleniček. Nicméně je to vtipné a milé zároveň, když jeden člověk bude vlastníkem její pětiny.

Plánoval jste vytváření malých, limitovaných sérií. Nebude tahle příhoda impulzem ke změně?
Přemýšlím nad tím, jenže mě nejvíc láká experiment, možnost věci obměňovat, mít čerstvé portfolio. Život produktu v sériové výrobě má svůj cyklus – vymyslí se, propaguje se, chvilku trvá, než si na něj lidé zvyknou, pak se pár let dobře prodává a následně o něj klesne zájem. Hodně firem, jako třeba v Itálii Flos nebo švýcarská Vitra, výrobek uloží do skladu a zpátky do prodejů se dostane třeba za třicet let v podobě jemně modifikované reedice. Jenže já chci, aby si lidé mohli koupit něco výjimečného, ručně vyrobeného, s láskou vyleštěného a zabaleného. Je to až osobní věc. S kolegy z mého týmu děláme vše přímo u nás ve studiu, což by při větším objemu produkce nešlo. Navíc kromě prodeje přes web tvoříme i věci kompletně na míru, svítidla, nábytek či různé prvky do interiérů, ať už komerčních, nebo privátních.

Zmínil jste čerstvé portfolio. Co chystáte?
Před sebou na stole mám lampičku, za pár týdnů ji uvedeme na trh. A pak bych se rád pustil do nábytku, něco už je na papíře. Vím, že prodávat ho on-line je komplikovanější než třeba skleničky nebo vázu, ale zase tam cítíte rozdíl mezi kusem vyrobeným a ručně kompletovaným našimi truhláři oproti sériovému výrobku z velké fabriky.

V předchozí dekádě vznikaly všechny projekty v kreativním duu s Václavem Mlynářem pod značkou deFORM. Říkávali jste, že fungujete jako manželé. Znamená váš sólo projekt rozvod?
Na začátku byla náhoda, oba jsme chtěli v roce 2011 vystavovat na Designbloku, jenže ani jeden z nás, jakožto student UMPRUM, neměl dost peněz, aby si pronajal stánek, proto jsme spojili síly. Ale podmínkou pořadatelů bylo vystavování pod jednou značkou, proto vznikl název deFORM. Na začátku jsme neměli vůbec žádná očekávání, měli jsme jiný okruh kamarádů a jiné zájmy. Až časem vznikla spolupráce a přátelství. Byly doby, kdy jsme se viděli každý den a trávili spolu i dvanáct hodin. Když jsme jezdívali do Světlé nad Sázavou, kde sídlí Bomma, v níž jsme působili jako kreativní ředitelé, probrali jsme během cesty autem všechno důležité. Diskutovali jsme vážně intenzivně. V létě předminulého roku jsem se rozhodl pro změnu ovzduší a pozici kreativního ředitele jsem opustil. Jsem věčně neklidný, potřebuju jít pořád dopředu a práce ve sklárně nebyla moc kreativní. Sice skvělá škola, potkal jsem skvělé lidi, ale deFORM přitom strašně trpěl. Bylo to vyčerpávající období a já jsem se chtěl posunout někam dál. Naučit se něco nového, vejít do situací, kde člověk musí bojovat. Václav tenhle názor úplně nesdílel, zůstal v Bommě, má malou dceru, je v jiné životní situaci. Přiblížili jsme se a pak se od sebe postupně vzdálili a mentálně se každý naladili na jinou vlnu. Jsem nadšenec produktového designu, moc rád řeším technické věci, Václava zase baví interiéry a organizace. Oba jsme zjistili, že to, co nás naplňuje, je někde jinde. Možná někdy zase začneme spolupracovat, ale teď musím primárně rozběhnout svou značku. Václav kromě Bommy aktuálně pracuje na projektu pro Paměť národa, pomáhá připravit zajímavou instalaci. Věřím, že čas, kdy zase budeme mít chuť něco společně tvořit, přijde. Když se rozpadli Oasis, tak přece taky vznikly dvě dobré kapely.

Jak jste se vlastně do Bommy dostali? Nestává se často, aby bývalí studenti přebírali pozici kreativních ředitelů po svých profesorech jako vy po Michalu Froňkovi a Janu Němečkovi, kteří vás oba učili na UMPRUM.
Ono je to celé ještě komplikovanější. Když jsem přišel na UMPRUM, Michal a Honza si mě vyhlédli a další tři roky jsem pracoval jako designér v jejich studiu Olgoj Chorchoj. Dokonce ještě v době, kdy jsem už studoval na londýnské Royal College of Art, jsem pro ně dokončoval nějaké projekty. Představte si, že jsem se s Michalem Froňkem zúčastnil i slavnostního otevírání Bommy. Ani jeden z nás netušil, že se to celé za šest let trošku otočí. Nabídku dělat kreativní ředitele jsme dostali díky Czech Grand Design. Ostatně to je milá historka. Při přebírání cen za rok 2016 jsme na pódiu stáli s Martinem Wichterlem, tehdy novým majitelem Bommy, oceněným za nejlepšího výrobce. Řekli jsme si, že bychom mohli udělat něco společně. Za měsíc nám zavolal a nabídl tuhle práci. S Václavem jsme tehdy žili v Londýně, kvůli Bommě jsme se přestěhovali zpátky do Česka. Když jsme přebírali pozici po našich profesorech a skvělých designérech Froňkovi a Němečkovi, emoce v tom nebyly, nesnažili jsme se s nimi porovnávat. První tři měsíce jsme věnovali důkladné detailní analýze trhu luxusních svítidel, bylo nám proto jasné, co je třeba změnit. Nastavili jsme strategii.

Připravili jste pro sklárnu nějaké produkty?
Ještě na UMPRUM vznikla moje kolekce luxusního nápojového skla, prodávala se až do letoška. S Václavem jsme navrhli tři čtyři kolekce svítidel. Věděli jsme, jaká je správná strategie, co trh potřebuje, a proto bylo nejsnadnější vytvořit nové produkty sami. V kolekci svítidel Lens jsme využili dokonalou optiku ryzího křišťálu. Naše unifikovaná montura se dá používat na různé typy skel a replikovat ve velkých sériích. Byla to reakce na firmy, které dělají velké skleněné realizace třeba v hotelích či bankách. Poprvé jsme to otestovali ve velkém v interiéru J&T Banky.

Práce se sklem prý byla také inspirací pro název deFORM.
Sklo mne fascinuje, je to úplně specifický materiál. Říká se, že není v tuhém stadiu, ale v kapalném, přitom teče tak strašně pomalu, že to nikdo nemůže vidět. Což je trochu mýtus. Zároveň však platí, že jde o jeden z mála materiálů, kdy se produkt nejen formuje, ale pak se znova zase může upravit, tedy deformovat.

Mezi materiály, s nimiž deFORM pracoval, však patří také dřevo, mramor, plast i digitální technologie. Nevyzkoušené materiály a postupy jste využili u dětské hry KOSKI, která propojuje dřevěnou stavebnici s počítačovou hrou. Vyrábí se?
Skončila na vedlejší koleji, když jsme přešli do Bommy. Hodně času jsme se dětské hře věnovali během pobytu v Londýně, byli jsme součástí inkubátoru pro britské start-upy, založili jsme tam vlastní firmu. Moc nás to bavilo, ale nejsme programátoři, což se ukázalo jako slabina, když chcete rozbíhat firmu pro digitální technologie. Když se objevil investor, přišla zároveň nabídka z Bommy. KOSKI byl skvělý nápad, má potenciál. Třeba se k němu ještě někdy vrátíme.

Svůj sen dělat dobrý design pro světové značky, jako je Heineken, Botas či Nike, jste si už částečně splnil. Kam míříte teď?
V Londýně jsem byl součástí firmy Buster + Punch, v té době šlo o kolektiv dvaceti nadšenců, spolupráce byla extrémně inspirativní. Dneska tahle značka vyrostla v obrovský tým a korporaci, která má pobočky v různých zemích světa. Tímhle směrem při budování zeitgeist.limited nepůjdu, nechci ztratit kreativitu a flexibilitu. Snažím se odpoutávat se od momentálních trendů a vytvářet produkty, které využívají novou formu časem ověřených postupů a kvalitu lokální řemeslné práce, a proto vydrží dlouhé roky. Cítím zároveň sociální a výrobní zodpovědnost a říkám si: Dostali jsme se na super místo, pojďme si to užít, nemusíme být globální lídr.

Jakub Pollág (32)
Pochází z Bratislavy, během studií na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové začal spolupracovat s Václavem Mlynářem pod značkou deFORM, společně později pokračovali ve studiu na londýnské Royal College of Art. Studio, které sídlilo v Londýně a Praze, se zaměřovalo se na produktový design, kreativní instalace a architekturu. Dvakrát uspěli v cenách Czech Grand Design, v roce 2013 se stali objevem roku, o tři roky později bodovali jakožto Designéři roku s hrou KOSKI, letos se Jakub Pollág opět objevil mezi nominovanými. Studio deFORM získalo spoustu další ocenění, spolupracovalo s řadou firem, jako jsou třeba Heineken, Pilsner Urquell, Lasvit, Preciosa, Botas či Nike, pro niž vytvořilo působivé instalace – dresy národního hokejového týmu zalité do ledu, které několik dní zdobily Václavské náměstí. Světelný objekt Transmission byl vystaven na olympijských hrách v Londýně. Dva roky působil Jakub společně s Václavem jako kreativní ředitel sklárny Bomma. V loňském roce uvedl na trh vlastní značku zeitgeist.limited.