Jak sem už před měsíc avizoval, byl sem ve štrvtek 8. dubna na druhe očkovaci injekci proti koronaviru. A bo sem tu prvni přežil bez špatnych přiznaku či problemu, šel sem na ostravsku Černu luku do očkovaciho centra malem s pisničku na rtach. 

Všechny díly seriálu
najdete ZDE.

Ale, jak sem se mylil. Hned druhy den, v patek, se mnu malem kantlo. Už v noci sem bluznil tak divoko, až se lekla aji moja Ruža. „Co to s tebu bylo? Dyť viš, že na to očkovani se něsmi piť a se nalemtaš piva tajak zamlada,“ pyskovala mi.

„Ti jebe, Ruženko? Jake pivo. Než sem šel spať, změřil sem se pro připad těplotu a zistil sem, že mam přes 37 stupňu Celsia. Tuš sem na radu zdravotniho bratra, co mě očkoval, polknul jednu tabletku paralena a šel spať. A to ti něpřeju, co se mi všecko snilo! Nakupoval sem v onlajn šopach kajjaku cypovinu a platil, představ se, tyma virtualnima penězama. Měl sem ich chvilu tolik, že mi praskal počitačovy měšec Za chvilu se ale tyn bitcoin propadnul proti dolaru tak těžce, že sem se rozbečel a potym nadaval jak špak. No a pak si mě z te hruzy zbudila! Ale včil je mi jaksik šoufl, podej mi teploměr,“ pravil sem na to tem oji a změřil se těplotku.

Až sem se kantnul, když sem kuknul na teploměr: 38,8 ukazoval rtuťovy slupek! „Pomóc, umiram,“ křiknul sem a honem sem skočil do lužka, polknul dva paraleny a začal se potiť. Paralen mi sice srazil horečku o jeden stupeň, rači sem polknul dalši tabletu a zustal v lužku až do večera.

Jak se Ruža z města vratila, bylo mi už lepši a těplotka klesla na 37,2. „Ofilu, jak sem šla kolem te sochy Věry pšinarove u Husova sadu, něstačil sem se diviť. Tolik kytic a jednotlivých kvitkuv sem tam už dluho něviděla. Teď musi byť tyn jeji synek, co usiloval o jeji strhnuti, konečně spokojeny,“ pravila, když mi doněsla čaj s medem a citronem.

„A ty se diviš tym kvitkam? Dyť su to čtyry roky – na aprila byly – co odešla do teho pěveckeho něba. Ja se na tu Věrku dosť pamatuju. Byla sice kapku mladši ode mě, ale dosť se spominam, jak zpivavala s pozdějšim manželem Ivo Pavlikem v ostravske Kavárně mladých hotela Palace. Ta byla tam, co včil je tyn studentski kampus. No a s ňu zpival ešče aji Dušan Grúň, co se pozdějši přestěhoval na Slovensku. Byla to taka drobňučka blondynka ale z hlasem jak zvon! Ja, ja, to byly časy. Viš, Ružo, měl sem ju rad aji temu, že po celu dobu zustala věrna Ostravě. Stejně jako Maruška Rottrova. Něutikla do Prahy jak Zagorka a ini umělci…“ uzavřel sem ten smutny dišput. „Ale, Ruži, aby bylo kapku veselo, aji když je smutno, jak

kdysi pravili mudře panove Voskovec a Werich. Tuš ti povim jeden z pěknych Erďovych frku. U spovědi pravi chlap farařovi: ,Víte, velebnosti, ta moje tchýně by stála za hřích!’ ,Ale synu, pomni, nesesmylníš!’ ,Kdepak, velebnosti, nezabiješ!’ Fajny, ni? A dufam, že se co nejdřiv, esli včil tu druhu davku očkovani přežiju, dočkam teho, že uslyšim Na Upadnici jeho dalši.” Dodal sem na uplny konec našeho patečniho dišputa.

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. A ty svatki jara se užijtě jak chcetě! Ofil …
…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz