Kliknutím zvětšíteV Česku by se asi stěží našel někdo, kdo alespoň jednou v životě neslyšel z rádia, z televize, nebo u táboráku nějakou tu píseň od bratří Nedvědů. Jelikož mně mí rodiče od nejútlejšího dětství brali na víkendy a prázdniny na náš trampský srub, který v lesích v Posázaví postavil v roce 1939 můj děda, byl jsem vychováván v trampském duchu a k trampingu a trampské hudbě jsem měl vždy velice silný vztah.
Stejně tak se u nás na srubu často hrály písně od bratří Nedvědů, které dnes již zlidověly a staly se legendárními. Jelikož bratři Nedvědi jezdili podobně jako já od dětství se svými rodiči do srubu na nedalekou osadu Toronto, kde vzniklo mnoho jejich později slavných písní, vždycky jsme tyto dva trampské bardy v Posázaví v širokém okolí brali za „své".
V roce 2017 jsem vás prostřednictví svých fotografií poprvé zavedl do jejich srubu v domovské trampské osadě Toronto. V té době byl ještě v zachovalém stavu, neboť několik let před tím tam naposledy po svém rozvodu několik měsíců přebýval Honza Nedvěd.
Zajímavé bylo, že v době mé první návštěvy se tam ještě povalovaly sošky cen Porty, které bratři vyhráli, Poté, co se Jan Nedvěd odstěhoval, již o srub nikdo nepečoval. Ani jeho bratr František, který si nedaleko odtud postavil luxusní vilu s bazénem i s tenisovým kurtem.
Letos jsem se na místo opět vrátil, abych se přesvědčil, v jakém je aktuálně stavu. Musím se přiznat, že jsem byl stavem doslova rozčarován. Srub se pomalu, ale jistě rozpadá. Čelní stěna již definitivně ztrouchnivěla a rozpadla se téměř v prach.
Když člověk vidí, jak tento ve své době jistě krásný a romantický srub dopadl, je mu až k breku. Zvláště když si uvědomíme, jak hluboce se místo muselo bratrům Nedvědům vrýt pod kůži, když se tam po celý svůj tvůrčí život, ve svých textech a ve svých vzpomínkách vraceli.
Určitě se také najdou pamětníci, kteří si vzpomenou na doby, kdy naše babičky pravidelně každou neděli zapínaly v televizi první program tehdy ještě Československé televize s pro ně v tehdejší době velice populárním televizním pořadem s názvem Sejdeme se na Vlachovce.
Pamatuji se na doby, kdy jsem trávil čas u své babičky, jak se vždy významně usadila, pustila si Vlachovku a z televize zazněl známý hlas průvodce pořadem Josefem "Pepíčkem" Zímou. Následně zazněly tóny dechovky, babička se začala vlnit do rytmu a začala si prozpěvovat spolu s televizí.
A to byly přesně chvíle , kdy já znechuceně odcházel do svého pokojíčku raději pařit první počítačové hry. Také si jistě někteří vzpomenou na socialistické televizní Silvestry, kdy nás z Vlachovky bavili ti nejpopulárnější herci a baviči té doby.
Má první osobní návštěva Vlachovky proběhla někdy v osmdesátých letech, kdy mne babička vzala s sebou právě na živý pořad Sejdeme se na Vlachovce.
Dodnes si pamatuji, jak jsem znuděně sledoval na parketu divoce křepčící důchodce v rytmu dechovky. A těšil se, aby hlavně program co možná nejdříve skončil a já se zase co nejrychleji mohl vrátit domů ke svým rozehraným počítačovým hrám.
Co by jste ale očekávali od někoho, jehož hudební styl se o něco později začal směřovat k tehdy zakázané punkové hudební scéně, aby svou vlastní hudební dráhu započal a zároveň i zakončil na postu baskytaristy punkové kapely Vikurova tráva. Nicméně to jsem trochu od Vlachovky odbočil.
Jak se restauraci Na Vlachovce a jejímu pořadu dařilo v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se tam sjížděly plné autobusy návštěvníku ze všech koutů republiky, s příchodem Sametové revoluce to s podnikem začalo jít od desíti k pěti.
Bylo to jednak tím, že nová doba začala skýtat i nové možnosti ve formě nepřeberného množství nově vzniklých zábavních podniků, diskoték, rockových klubů a podobně.
A také dechová hudba klesla na úplné dno popularity a udržela se možná jen v některých koutech venkova, jako součást tradice folklóru.
Po revoluci byla restaurace i s přilehlým sálem navrácena původním majitelům, kteří se snažili podniku vrátit jeho zašlou slávu. Snažili se nalákat hosty na typicky staročeskou kuchyni, dobré české pivo a nějaký ten kulturní program.
Hostů však stále ubývalo, podnik nadále nemohl čelit konkurenci, a tak se brány kdysi v celém Československu slavného podniku po 140 letech tradice pohostinství a zábavy nadobro uzavřely.
Musím se přiznat, že když jsem si ztichlou a opuštěnou restauraci a zvláště sál pro dvě stě hostů procházel, v duchu jsem si představoval všechny ty rozjařené návštěvníky, kteří tudy za ta léta prošli, hektolitry piva, které se tady vyčepovaly, všechnu tu hudbu, která sálem zněla, všechny ty veselé příběhy a anekdoty vyprávěné populárními herci a zpěváky…
Došla mi slova… A já tady najednou stojím zcela sám, ve vymrzlém a nehostinném prostoru, jakoby ve zvláštním časoprostoru nicoty a zmaru bývalé slávy. Ten po čase navíc zakončila demolice celého podniku.
Otisky času
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
