Tento příběh si dovolím vyprávět v první osobě, neboť jsem se stala jeho spoluaktérkou. Na podzim 2019 jsem zaregistrovala příspěvek na Facebooku, v němž prosila o pomoc záchranářka Ria Hrabovská od Olomouce. Tento příspěvek vyzníval mezi jinými obzvláště zoufale – hledal se domov pro mladého křížence Jack Russell teriéra, kterému od jeho majitele hrozilo usmrcení.

Jaké bylo moje překvapení a úleva, když mu následně nabídla prozatímní umístění záchranářka Inka Nadymáčková (dnes organizace Jménem psa, z. s.), se kterou spolupracuji.

Inka je při své péči o velký počet pejsků velmi vytížená a odjet na půl dne je pro ni často náročné. Proto jsem se nabídla, že jí tohoto nešťastníka přivezu. Aby ne – Olomouc od nás není tak daleko a je to díky studiu vysoké školy můj druhý domov. A především pro mě bylo důležité, aby klapl už i tento poslední článek jeho záchrany.

O víkendu jsem tedy místo na rodinnou oslavu – s plnou podporou maminky-oslavenkyně, která pomáhá pejskům se mnou – vyjela směr Olomouc. Ria mi představila mladého, středně velkého černobílého chlupáče na vodítku. Jmenovali ho všelijak, Bobík i Bob, ale protože jsem nechtěla, aby ho někteří spojovali s rádoby vtipnou reklamou, rozhodla jsem se pro druhou, zkrácenou variantu jeho jména.

Ria mi vyprávěla, čím Bob prošel. Měl pána, který ale zemřel, a pak vystřídal několik majitelů. Ten poslední byl mimořádně zlý a hloupý člověk. V té době jsem se pohybovala mezi nešťastnými psími příběhy šest let a viděla už mnoho zlého, ale jeho věta „náboj stojí jen devět korun“ mnou otřásla jako máloco jiného za celou tu dobu.

Řidičák nemajíc, vydala jsem se s Bobem domů vlakem, jako už tolikrát s různými pejsky, kteří dostali šanci na lepší život. Bob ovšem naprosto neznal jízdu veřejnou dopravou ani přepravku, která je jinak mou podmínkou při převozu neznámého pejska vlakem, kvůli bezpečnosti. Měla jsem tedy trochu obavy.

Na nádraží nás přivítal velký billboard ke knize Gump – pes, který naučil lidi žít. Napsala jsem autorovi Filipu Rožkovi, se kterým se známe, nadšenou zprávu o dnešní „cestě ze smrti do života“ – a pak už Bob profesionálně naskočil do nízkopodlažního vlaku a jelo se. Mé obavy z cestovaní s neznámým pejskem bez přepravky se rozplynuly.

Pejsek BobPejsek BobZdroj: Ria Hrabovská

To jsem ale ještě netušila, co nás čeká. Do malého, čtyřiapůltisícového Uherského Ostrohu přímé spoje z Olomouce jednoduše nejedou, a čekat s Bobem nejméně hodinu na přímý spoj do sousedního Moravského Písku za ruchu tramvají a uprostřed debat různých postaviček vlakového nádraží se mi také nejevilo jako dobrý nápad. Zvolili jsme tedy spoj s přestupem v Uherském Hradišti.

Z vlaku Bob vystupoval poprvé v životě, ale nakonec to zdárně zvládl. Jakmile byl ovšem jednou z vlaku venku, oproti hladkému olomouckému nástupu odmítl již znovu vlézt do jiné hučící, řvoucí a šílenou rychlostí se blížící plechové obludy. Odmítl tak razantně, že mi došlo, že tudy cesta opravdu nepovede, a tak jsem na posledních dvanáct kilometrů raději volala posilu s autem.

Inka právě předávala jiného chlupáče do nového domova, a tak za námi poslala dočaskářku Zuzanu Hanáčkovou. Ve dvou jsme se pokusily teď už mrzutého Boba dostat do auta: nastoupit dveřmi odmítal podobně tvrdohlavě jako do vlaku, přepravka ho přímo vytočila.

Dokonce se po kontaktu s ní chtěl rozběhnout za pochybnou svobodou co nejdál od nás. Situaci nám neulehčovali čumilové pokřikující knížecí rady, naopak nás potěšil zájem dvou asi šestnáctiletých dívek, které se slušně zeptaly, zda něco nepotřebujeme.

Ze zoufalství otevřela Zuzana ještě i kufr auta – a Bob sám od sebe naskočil do kufru, jako by na to byl zvyklý celý život, zámek zaklapl a Zuzana se rozjela… Na rodinnou oslavu jsem tedy dorazila o několik hodin později, ale maminka-oslavenkyně to pochopila – měla především radost, že se Bobova záchrana zdařila.

Po zvážení, kde přesně bude Bob v záchranářské organizaci umístěn, zakotvil v dočasné péči Zuzany. Zda to bude jeho domov nastálo, či nikoli – tuto otázku si stále klademe, avšak již teď víme, že toto prostředí je nejstabilnější, jaké za poslední léta zažil.

Sylva Kaplanová