V každém případě je třeba poděkovat holkám, které zajišťovali restauraci, kde se akce konala. Vybrali malou, ale útulnou restauraci, TERA LIBERA na konci Příbora. Trefili se perfektně, restaurace neměla chybu, útulná, čistá, obsluha vzorná, výběr jídla i pití – dokonalý, prostě jednička. Jedině co jsme nemohli ovlivnit, bylo počasí. Trochu pršelo, ale vytrvale. Ne vše vyjde.

Konečně jsme na místě, přijíždíme před restauraci a hned se potkáváme s první spolužačkou, Jarka Chromečková patří mezi organizátorky akce. Uvádí nás do malé, ale útulné restaurace. Chvíli to trvá a již přicházejí další hosté. U každého příchozího nastává bouřlivé vítání a usazení k připraveným stolům. Jsou sice malé problémy kdo s kým, ale vše se rychle vyřeší.

Nebudu vyjmenovávat, kdo všechno se akce účastnil, ještě bych na někoho zapomněl a bylo by zle. Některé jména, ale uvést musím. Prvé se naší akce účastnila Jarka Kopřivová, tu jsme někteří neviděli 54. let. Je pořád stejná. Atmosféra sekání byla, jako vždy dobrá, obsluha taky dobrá a tak je třeba opět poděkovat holkám z Příbora, které akci zajistili. Stále přiházejí noví a noví lidé, je až s podivem odkud naší spolužáci přijeli. Namátkou Opava, Ostrava, Brno, Hradec Králové, Frýdek – Místek, Kopřivnice, Lubina, Libhošť, samozřejmě Příbor. Jestli jsem nějaké město, nebo vesnici zapomněl, promiňte. Zábava se rozbíhala, vzpomínalo se na to, co všechno jsme ve škole i mimo ní za 54. let prožili. Hodně se vzpomínalo na lidi, kteří již nejsou mezi námi, nejvíce na Evu Krestovou, která na naše srazy jezdila až z Ameriky, byla tady dva krát, potom ji už zdravotní stav nedovoloval přijet. Je určitě rekordmanka, co se týče vzdálenosti. Čas rychle plynul, objevilo se nedodělané tablo třídy 9. B, nějaké fotky z mládí. Vše se probíralo za všeobecného veselí.

Ještě jednou děkuji Martě Buchlovské za zveřejnění vzácné relikvie a ostatním za fotky. Vytvořili se skupinky a tam se probíralo to a tam zas ono. Všichni jsme si, ale dobře rozuměli a dohodli jsme se, že naše setkávání budeme vzhledem k našemu věku, pořádat každý rok.

Čas a rodinné povinnosti byli také nejčastější důvody, které padali, když se naše shromáždění začalo pomalu rozcházet. Pro někoho přijel někdo s rodiny, pro někoho kamarádi, někomu jel vlak. Všechno hezké musí někdy skončit a tak jsme skončili i my. Ještě pár bouřlivých obětí a již nasedáme do auta, které nás odveze k domovu. Konkrétně mně Jana Marušanová, kterou jsem přemluvil, aby jela do Ostravy přes Místek. Děkuji. Ještě jednou musím konstatovat, že se naše akce vydařila a všichni, kteří se neúčastnili, můžou jen litovat. Nevadí, za rok nashledanou.

Dušan Majchrák