Ahoj tati, tady Katka.

V poslední době jsi často říkal, že tvůj život je naplněn. Že jsi s ním spokojený, že byl šťastný, že sis splnil všechno, cos chtěl, žes ho zkrátka nepromarnil. My si to myslíme taky.

Nám dětem jsi věnoval spoustu času, energie, trpělivosti. Naučil jsi nás lásce k přírodě, ke sportu, hlavně turistice, lyžování, cyklistice, horolezectví. Ale taky jsme se s tebou doučovali, rovnice, fyziku, němčinu. Češtinu ne, tu sis za námi chodil opravovat.

Někdy jsi nás štval, to jo. Já? Že jsem večer venku nechala kolo? No jo no, tak když jsi přišel z odpolední, vzbudil jsi mě a musela jsem ho sama uklidit do sklepa. Bodejť bych si to dodneška nepamatovala.

Eva? Že jí byla zima a nechtěla se zahřát během do kopce? No jo no, musel jsi jí pomoct hůlkou.

A Dan? No tak tam u něho v pokoji visela vařecha permanentně na lustru, aby byla vždycky po ruce.

Na tvoje fotografické nádobíčko jsme se nesměli ani podívat, natož se ho dotknout. Vytáčela mě tvoje věta „jo, to mám vyfocené“. Protože cos neměl vyfocené, to neexistovalo.

Tvoje životní tempo bylo dost šílené, málokdo ti stačil. Ke konci života jsi nejen nepolevoval, ale ještě zrychloval. Pořád byl všechno trénink, pořád bylo musím tam dojít, musím tam dojet, musím tam vylézt, musím to zvládnout, ještě si dám kolečko. Ke spoustě výkonů ses radši nepřiznal a my jsme je zjistili náhodou. Například, když mi přišla vloni na mobil fotka z Javorníku, kam jsi vyjel, a nějaký náš kamarád tě tam vyfotil a poslal mi to. Nechápu třeba, proč jsi ještě skoro v 80 letech musel zlepšovat svůj obřákový oblouk a chtěl jsi po mně, ať ti radím.

Když lidský život je tak krátký, tvými slovy „proti věku zeměkoule pouhé mrknutí oka“. A tys chtěl všechno stihnout. A stále být v kondici. Věděl jsi, že když jednou přestaneš, že to bude konec. O to déle si budu zvykat na to, že už nepřijedeš.

Ano, já vím. Mám jim všem říct, že jsi zdolal Eiger, Matterhorn, Mont Blanc, všechny vrcholy v Tatrách a spoustu dalších krásných kopců ve světě. Tati, já myslím, že o tobě vědí všechno. Že jsi miloval hory, přírodu, fotografování, Beskydy, Příbor, Poodří, ale taky lidi. Všichni vědí, žes tady na zemi nechal výraznou stopu uměleckou i lidskou.

Bohužel ten poslední kopec se zdolat nedá, ten tati, když k němu dojdeme, nezdoláme nikdo.

Tati, přejeme ti, abys tam, kam ses právě přestěhoval, měl dobrý asfaltový koberec, malý provoz a žádný protivítr. A nezapomeň nosit přilbu, i když ji nemáš rád.

Děkujeme ti za všechno, tvůj čas, tvoji péči, tvoji lásku. Nikdy na tebe nezapomeneme.

Tvoje milující děti – Katka, Eva, Daniel.

A pozdravuj mamku.