Pisatelka Jindřiška Vrobelová z Fulneku.Zdroj: Archiv Jindřišky VrobelovéPocházím z početné rodiny, bylo nás devět.

Dva bratři byli totálně nasazení na nucené práce do Německa. Nejstarší v Berlíně - při bombardování utekl. Druhý v Hannoveru, je dodnes nezvěstný, nevíme, kde je pochován. Třetí bratr pak v Itálii, v Římě.

Nejstarší sestra padla v posledních dnech války. Zůstaly po ní dvě malé děti.

Byly poslední květnové dny a kvetly šeříky, fronta se blížila. Čekali jsme a vroucně si přáli osvobození. Ještě v posledních dnech umírali lidé, vlastenci, kteří se zapojili do boje proti fašistům. Umírali vojáci, umírali civilisté. I v posledních chvílích se nacisté krutě mstili na civilistech, kteří podporovali odboj. Nebýt konec války, nepřežili jsme.

Dlouhých šest let jsme čekali na osvobození. Když nás Rudá armáda osvobodila, byli jsme vděčni, že utrpění konečně skončilo. Je to okamžik, který se jen slovy těžko vyjadřuje. Vzpomínám, a do očí se derou slzy.

V tichosti vzpomínám a vyjadřuji poděkování naším osvoboditelům, sovětské armádě a spojencům.

Vážím si, že můžu žít v míru. Mladé generaci přeji od srdce, aby nikdy nezažila, co jsme museli za okupace zažívat my, starší generace. Nezapomínejme a vzdejme hold naším osvoboditelům.

Jindřiška Vrobelová, Fulnek (na snímku výše - pozn. redakce)