Zranění řeklo dost. Někdejší talent přestal hrát a dal se na dráhu rozhodčího

Jiří Pechar

Jiří Pechar | Foto: Deník/Vladimír Malinovský

Měl ve své fotbalové kariéře velice dobře našlápnuto. Jako malý hrál za Kolín, pak si na několik sezon vyzkoušel dres Slovanu Liberec. Odtud putoval do divizní Velimi, zahrál si za Zásmuky, Lošany nebo Ratboř. Přestože mu je jen dvaatřicet let, fotbal už skoro nehraje. Na vině je zranění. I proto se dal na dráhu rozhodčího, u milovaného sportu chtěl prostě zůstat. To je Jiří Pechar ze Zásmuk na Kolínsku.

Máte za sebou celkem pestrou paletu seznamu regionálních týmů, kde jste působil. Kde se vám dařilo nejvíce?
Těžko říct, ale výsledkově se nám poměrně dařilo v Zásmukách v I.A třídě.

A kde se vám nejvíce líbilo třeba po mimosportovní stránce?
Asi v Ratboři, kde se nás sešlo několik spoluhráčů, kteří jsme hráli společně v Kolíně za žáky. Byla tam dobrá parta, a proto jsem se snažil ještě aktivně hrát.

Mládežnická léta jste prožil ve Slovanu Liberec. Co vám chybělo k tomu, aby jste se prosadil do prvoligového kádru?
Celkově byl pro mě velký skok z dorostu do chlapů, a to ve všech směrech. Přece jen v dorostu se pořád jedná o dětský fotbal.

Josef Csaplár přišel jako první s tvrzením, že poločasové vedení 2:0 je pro hráče po psychické stránce rizikové, riskantní. Od té doby se říká, že hrozí (a někdy i sklapne) Csaplárova past.
Csaplárova past: Deset bláznivých zápasů, které patří do fotbalových kronik

V poslední době vás trápí zranění. Jak je to vážné a jak hodně vás to při hraní limituje?
V podstatě už nehraji. Před i po zápase jsem musel dlouho cvičit a to už mě nebavilo absolvovat.

Právě kvůli zranění jste „přesedlal“ na dráhu fotbalového rozhodčího. Jak a kdy se nápad zrodil?
Asi před třemi lety, kdy jsem po každém zápase měl zdravotní problémy a chtěl jsem u fotbalu nějakým způsobem aktivně zůstat.

Nyní jste se dostal už do krajských soutěží, pískáte I.B třídu. Je velký rozdíl pískat okresní a krajské soutěže?
Rozdíl to určitě je. Zpravidla se v krajských soutěžích jedná o „fotbalovější“ utkání, což mě více baví. Na utkání se jezdí ve třech rozhodčích a téměř na každém utkání je delegát, který mi řekne, co dělám špatně, a tím se mohu posunout.

Josef Gabčo slaví se spoluhráči gól do sítě Bakova.
Slepička nezapomněl dávat góly. Jak vysoko je v přehledu kanonýrů?

Sudí jsou velice často terčem nadávek, verbálních i fyzických útoků. Už jste se s něčím takovým setkal?
Ano, s tím musí rozhodčí zřejmě počítat.

Jste připravený snášet nadávky a ostré reakce hráčů, funkcionářů a hlavně fanoušků?
Nemám s tím problém. Ale trochu mě zaráží chování fanoušku – rodičů na utkání mládeže, kdy jejich vyjadřování a vystupování je někdy skutečně zarážející.

Jak vy osobně jste na rozhodčí nahlížel během své hráčské kariéry?
Moc jsem si jich nevšímal.

Mladí rozhodčí Zdeněk Lapák, Tadeáš Pastyřík a Vojtěch Měřička před zápasem v Dobřanech.
Rarita ve fotbalové I. B třídě. Zápas odřídila trojice sedmnáctiletých mladíků

Teď, když už nějakou dobu pískáte a ujistil jste se, co to obnáší, změnil jste pohled na sudí?
Především jsem se ujistil, že „dělat rozhodčího“ není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát.

Ve fotbale jste si zahrál divizi. Kam byste to chtěl dotáhnout v roli rozhodčího?
Rád bych se alespoň nějakou dobu pohyboval na krajské úrovni.

Vybrali jsme pro vás

Zprávy odjinud