Před utkáním jste stál ve středovém kruhu a na velkoplošné obrazovce vám ve čtyřminutovém videu děkovali vaši dřívější spoluhráči z Liverpoolu i reprezentace. Potěšilo vás to?

Bylo to hodně emotivní. Věděl jsem, že se něco chystá, ale tohle jsem nečekal. Obrovské dík těm, kdo video připravili a taky všem fanouškům.

A ta jména? Nedvěd, Rosický, Koller, Šmicer, Dudek, Carragher, Hyypiä a další…

S kluky se znám velmi dobře, zažil jsem s nimi pěkná léta. Moc mě to potěšilo, že mi tak popřáli ke konci kariéry.

Nastoupil jste v 73. minutě. Nepřemýšlel jste, že to zkusíte od začátku?

Už bych nevydržel. I tak to na mě bylo dost. V tréninku jsem, ale trénovat naplno už nejde. Jsem rád, že jsem se aspoň na hřiště dostal.

V nastavení jste mohl rozhodnout. Co chybělo?

Mrak na sluníčku. To bylo to jediné, protože to sluníčko mi vjelo do očí a balon jsem ztratil. Spíše jsem tam tu hlavu jen strčil a bohužel to netrefil.

Spousta lidí říká, že odchází legenda. Cítíte se tak?

(směje se) Těžko říct… Pro mě je těžké hodnotit sám sebe. Jsem rád, co jsem za kariéru prožil, a to se vším všudy. Vydržel jsem na fotbalistu docela dlouho, skoro do 39 let. Čas člověk nezastaví. Těší mě, co jsem dokázal, dík patří všem spoluhráčům i rodině. Je to pro mě pořád emotivní.

Jak vám bylo po těle pár hodin před rozlučkovým zápasem?

Horší byl včerejšek, když mi všichni psali a gratulovali ke kariéře. Dnešek jsem si chtěl užít a myslím, že se to povedlo. Jen škoda, že nemohl být plný stadion.

Kam teď povedou vaše první kroky?

Začíná mi důchod, tak asi půjdu a koupím si čagan. (smích) Pojedu za rodinou, nic zvláštního neplánuju. Chci najet na normální život, seřadit si ho a uvidím, za jak dlouho mi bude fotbal chybět. Třeba se k němu vrátím v nějaké jiné roli.