David Langer sice poté ještě oblékal dres Mladé Boleslavi, řeckého Panioniosu a PAS Lamia nebo druholigových Jakubčovic, jeho osudovým klubem ale bude navždy Liberec. Dnes se bývalý krajní obránce či defenzivní záložník věnuje trenéřině, od příbramské mládeže se v pětačtyřiceti letech přesunul k mužům a nyní je hlavním trenérem třetiligového Znojma. Rozhovor s Davidem Langerem vznikal těsně po skončení pátečního zápasu Liberce s Teplicemi, které Slovan otočil a vyhrál 2:1. To si samozřejmě nenechal ujít ani bývalý hráč vítězného celku.

Co říkáte na zápas Liberce s Teplicemi?
Čekal jsem, že to bude remíza, v poslední době takto severočeská derby končí, navíc hřiště není v dobrém stavu. Pro Liberec je ale super, že to zvládl, Teplice ve druhém poločase přestaly hrát. Takže za mě spokojenost.

Českou ligu máte obecně hodně rád, že?
Přesně tak, není tak špatná, jak si spousta lidí myslí. Je třeba brát v potaz, kolik peněz se tady do fotbalu dává, v tom poměru jsme na tom podle mě hodně dobře, dokonce bych se nebál říct, že v takovém tom druhém sledu patříme v Evropě mezi nejlepší. Nebudu říkat, že jsme nejlepší, ale byl jsem v Rakousku, Řecku a něco jsem viděl. Navíc věřím, že naše liga bude ještě lepší.

Předpokládám, že máte ale pořád nejblíže Liberci…
Určitě, zažil jsem tam nejlepší fotbalová léta, společně jsme udělali titul a já si tam také udělal jméno. Liberci budu fandit vždycky, už mi tu zůstane. Vždycky, když je vidím, vybaví se mi ty krásné vzpomínky. Postupem času se tam vybudoval krásný areál, mládež má výborné zázemí na bývalém stadionu. Je to prostě krása.

Fotbal v Jakubčovicích si žil svou fotbalovou pohádku. Tým se dostal až do II. ligy, velkou obměnou prošel i sportovní areál. Foto: Archiv Jaroslava Rovňana
Hájkova jakubčovická pohádka se začala psát v roce 1999

Jak na to angažmá vzpomínáte? Získal jste titul, zažil evropské poháry…
Z pohledu fotbalového to bylo prostě nejlepší, úspěchy jsme měli. Na druhou stranu jsem na tohle v Česku měl štěstí, spokojený jsem byl všude. Titul je navíc o to cennější, že byl pro Liberec tím úplně prvním. Nikdo to tehdy nečekal, nám se to ale podařilo.

Většina lidí vás má zafixovaného jako toho, který dal gól AC Milán. Četl jsem, že vám to trošku vadí…
Když jsem byl mladý, hrával jsem i útočníka a ofenzivního záložníka, nějaké góly jsem dával. Později už jsem na to neměl rychlostně, byl jsem ale dobře vybavený technicky a fyzicky, takže mi pasovala role defenzivního záložníka. Ale k věci. V lize mám odehráno přes sto zápasů, dal jsem asi dva góly. Vždycky to bylo něco, s čím nikdo nepočítal, něco navíc. Pak jsem se ale trefil proti AC Milán, míč se ode mě spíše tak odrazil. Potom jsem byl v Rakousku a Řecku a první, co bylo, tak všichni mluvili o tom, jak jsem dal gól AC Milán. Udělá vám to jméno, ale přehlížely se tím ostatní věci, jako třeba to, že jsem dva roky v lize patřil k nejlepším na svém postu. Na druhou stranu je ale pravda, že jsme jediní, kteří dodneška v Česku AC Milán porazili.

Proč jste vůbec v Liberci během sezony 2004/05 skončil?
Každá etapa jednou končí. Do Liberce přišel nový trenér, já už jsem nehrál tak dobře jako v minulých letech, takže dostali šanci jiní. Tak to prostě bývá. Já jsem zamířil do Boleslavi, která se tehdy potřebovala zachránit, a nám se to podařilo. Potom jsem šel do Řecka, kam si mě s sebou vytáhl trenér Csaplár.

V Panioniosu se vám líbilo?
První půlrok dobrý. Člověk nevěděl, do čeho jde, ale byl tam i Martin Vaniak, Čechů nás tam bylo více. Průser ale byl, že nás bylo nových hráčů snad sedmnáct, takže koncepce žádná, hráči nenatrénovaní. Trenéra Csaplára vzali proto, že chtěli hrát podobný styl jako Liberec, který viděli proti Panathinaikosu. Bohužel to ale nefungovalo, hráči nechtěli trenérův styl akceptovat, některé zápasy možná i sabotovali, aby pana Csaplára odvolali. Poté se začaly řešit nesmysly okolo smlouvy pana Csaplára, vedení se začalo mstít i na mně, protože jsem byl jediný hráč, za kterého zaplatili. Následovaly soudy a můj konec byl smutný, v podstatě mi to celé ukončilo takovou větší kariéru.

Takže jižanskou horkokrevnost jste pocítil na vlastní kůži…
Člověk ty věci nevěděl a nečekal, že se mohou stát. Tým se skládal jen podle toho, kdo kde v minulosti hrál, kluci ale vůbec nebyli připravení. Trénovali jsme polovinu toho, co v Liberci, a hráči stejně nestíhali. Na druhou stranu se mi tam ale líbilo. Stačilo jednou vyhrát a majitel byl nadšený, hned nás zval do restaurace u moře a podobně, když se ale prohrávalo, tak to bylo naopak. Jako na houpačce, ze dne na den se tam názory úplně obrací.

Po návratu jste se upsal druholigovým Jakubčovicím…
Ano, ale nebylo to jednoduché, protože pořád pokračovaly soudy s Řeky, první dva měsíce jsem vůbec nemohl hrát. Čekalo se na různé papíry a podobně, byla to pořádná anabáze.

Jak vzpomínáte na pana Hájka, který byl šéfem tamního klubu?
Panu Hájkovi musím hlavně poděkovat za šanci. Moc jsem toho za Jakubčovice nemohl odehrát, i když za mě zaplatil nějaké peníze. Měl jsem tam být už před prvním kolem, pak se to ale celé protahovalo, klukům se pak celkem dařilo, takže nebyl důvod sahat do sestavy. Pan Hájek ale vždy všechno dodržel. V té době to bylo celé trochu zvláštní, ale moc se s tím nedalo udělat. Nejvíce vzpomínám na zápas s Baníkem v poháru. Prohráli jsme 2:1 gólem na konci, na zápase byla spousta diváků.

Po Jakubčovicích jste se vrátil do Řecka. Proč?
Znal jsem se s tehdejším trenérem Lamie, který mě kdysi chtěl, byla to třetí liga. Začalo to dobře, prvních pět kol jsme vyhráli, jenže pak v Řecku začaly stávky a další věci, začalo se to kazit. Nehrálo se měsíc a půl, pak jsme první zápas prohráli a už se to začalo zamotávat. V Řecku tehdy stávkovali popeláři nebo elektrikáři, takže se třeba vypínala elektřina nebo policista náhodně odraženou kulkou zastřelil dítě. V té době se tam všechno navalilo na sebe. Bylo to trochu podobné jako nyní s covidem, v Řecku se ale nehrálo kvůli stávkám. Totální chaos. Pak už jsem na to neměl nervy, udělal jsem si trenérskou licenci a šel do Rakouska.

Tam jste byl devět let…
V nižších soutěžích, zajistili mi ale ubytování, jídlo, prostě všechno. Naučil jsem se jazyk. Do toho jsem od malých dětí začal trénovat, nějaké úspěchy tam byly. Několik mančaftů se v poslední době dokonce ptalo, jestli jsem volný, ale s díky jsem odmítal.

V posledních letech jste byl u mládeže v Příbrami, tam jste se dostal jak?
Dělal jsem si áčkovou licenci, shodou okolností tam byli i Tomáš Zápotočný s panem Csaplárem a říkali, že shání do Příbrami někoho k mládeži. Tak jsem to ve středu odkýval a v pondělí už jsem se hlásil v klubu. V Rakousku byli sice trochu naštvaní, ale někdy musíte dát přednost jiným věcem. Šel jsem sice trochu do rizika, ale vyplatilo se. Začal jsem u šestnáctky, potom u osmnáctky a výsledky jsme měli dobré.

Od zimy jste trenérem Znojma, na premiéru ale zatím čekáte. Cítil jste, že už je čas přejít k mužskému fotbalu?
Bude to znít trochu jako vtip, ale v Příbrami chtěli rodiče kluků udělat sbírku, abych zůstal. Já jsem ale byl rozhodnutý, že půjdu do Znojma. Líbila se mi klubová vize a chtěl jsem vyzkoušet něco nového. Ve velkém fotbale vždycky někde začínáte, teď mi akorát kazí plány covid. Chtěl jsem udělat nějakou přestavbu, tým je třetí od konce, ale zatím nemůžu dělat nic. S týmem jsem totiž ještě neměl ani jeden trénink. Popravdě by pro nás ale nyní bylo nejlepší, kdyby jaro vůbec nezačalo a my se pak mohli v pohodě připravit na další sezonu.

A co vaše rodná hrouda? Na Bruntálsko se vracíte?
Ano, to je jasné. Vždycky, když se vracím domů, jdu se podívat na kluky, kteří hrají okresní přebor, i když toho času není tolik. Zdejší fotbal hodně sleduju přes aplikaci Můj fotbal. Vždycky se dívám, kteří kluci ještě hrají, fandím i Rýmařovu. Z Dolní Moravice musím zmínit pana Kopečka, pod kterým jsem začínal a který mě naučil fotbal a lásku k němu. Jemu jsem dodneška vděčný.