VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Legenda ostravského Baníku: Olympiáda pro mě byla vrchol

/ROZHOVOR/ Jedna z legend ostravského Baníku, Libor Radimec, vzpomíná na úspěšnou kariéru a pro Deník mimo jiné říká: Olympiáda pro mě byla vrchol. Za zlato jsme tehdy dostali třicet tisíc.

23.8.2015
SDÍLEJ:

Československý reprezentant Libor Radimec má mladým fotbalovým nadějím v Bílovci co předávat.Foto: Deník/Dalibor Tobola

Zlatá medaile z olympijských her v Moskvě z roku 1980, účast na mistrovství světa ve Španělsku o dva roky později a v neposlední řadě tři tituly s ostravským Baníkem.

To je výčet největších úspěchů bývalého fotbalového zadáka Libora Radimce, jenž svou aktivní kariéru zakončil v Rakousku a už téměř deset let se věnuje trenéřině v Bílovci na Novojičínsku.

Libor RadimecDatum narození: 23. května 1950 v Ostravě

Manželka Alena, dcery Edita a Simona, vnoučata Melánie, Eliška, Adam a Honza.

„Když jsem se vrátil domů z Rakouska, tak jsem nikdy nechtěl trénovat, ale nakonec se to změnilo," říká odchovanec vítkovické kopané, který už nějaký čas bydlí v domku v Klimkovicích, odkud pochází jeho manželka. Velmi dobře se tak zná s novým trenérem české hokejové reprezentace, jenž také bydlí v lázeňském městečku, Vladimírem Vůjtkem.

„Právě nedávno jsme byli sednout v restauraci na Mexiku se starým i s mladým Vláďou Vůjtkem. Dobře jsme si pokecali. Být trenérem reprezentace je obrovská zodpovědnost, ale on je strašně sympatický kluk, se kterým se dá mluvit skoro o všem," vyjádřil se pětašedesátiletý Radimec, jehož mrzí současný stav Baníku Ostrava, kde strávil nejkrásnější roky své bohaté a veleúspěšné kariéry.

Kdy a kde jste vůbec přišel k fotbalu?
Bylo to tak, že můj táta hrával fotbal za tehdejší SK Slezská a na závěr ve Vítkovicích, kde i pracoval. Když potom skončil kariéru, tak tam začal i trénovat, a to mě přilákalo. Měl jsem to i kousek, protože jsme bydleli tam, kde je teď ČEZ Aréna. Takže jsem tam začal chodit mezi žáky a zůstal jsem u toho.

Vzpomenete, jaké jste měli tehdy podmínky?
Je to dobou. My jsme byli rádi za to, co máme, a byli jsme s tím spokojeni. Dneska to je o něčem jiném. Nedá se to srovnávat.

Libor Radimec v dresu fotbalového Baníku Ostrava, kde začínal jako záložník, ale později se usadil na místě stopera.V kariéře jste, kromě tří titulů s Baníkem Ostrava, zažil úspěchy také s reprezentací. Jak na úspěšnou kariéru vzpomínáte?
Do Baníku Ostrava jsem přestoupil asi ve třiadvaceti letech a ze začátku to nebylo příliš jednoduché, protože jsem tam přestoupil v říjnu a v lednu už mě vzali do reprezentace a jel jsem do Německa, kde jsem se zranil. Nechali mě tam nějakou dobu ležet a dostal jsem žloutenku, takže jsem vlastně přestoupil do Baníku a hned jsem rok nehrál. Ale nemůžu si stěžovat, protože potom už to bylo jenom lepší a lepší.

Jak vzpomínáte na olympiádu v Moskvě, kde jste ve finále porazili NDR 1:0 po trefě Jindřicha Svobody?
Byl to pro mě vrchol. Ve třiceti letech jsem se tam dostal a hrál jsem tam všechny zápasy, jak v přípravě, tak i přímo na olympiádě. Patřil jsem k tomu základu a bylo to opravdu úžasné. Nebylo to samozřejmě tak zpopularizované, jako by to bylo dneska. Vím, že je Moskva brána trošku jinak, protože tam byly nějaké bojkoty a tak dále, ale jednou mám doma někde v šuplíku zlatou olympijskou medaili, a na tom už se nic nezmění.

Jakou jste tehdy dostali za zlatou medaili odměnu?
Od svazu, myslím, pořádně nic, ale tenkrát jsme dostali od Štrougala (tehdejší československý premiér – pozn. red.) každý třicet tisíc.

Dva roky nato jste byl nominován také na MS ve Španělsku…
To byl samozřejmě další z vrcholů. Dostat se na mistrovství světa je pro každého sportovce vrchol. Měli jsme tam ale možná trošku smůlu na těžkou skupinu, kde jsme se utkali se silnou Anglií a s Francií, v čele s Platinim. Nám se nepovedl první zápas s Kuvajtem, a tak jsme po třech zápasech jeli domů, což to celé trošku kazí. Ale zážitek to byl velký, protože zúčastnit se takové akce se u fotbalu stane třeba jednou za život.

Jak to tehdy bylo s nominací na olympijské hry?
Tehdy to bylo složité. My jsme měli jako olympionici už kvalifikační skupinu, kde jsme museli porazit Poláky, Bulhary nebo třeba Maďary, abychom se tam dostali. Takže kádr už byl nějak vytvořený. Ale bylo to tak, že ti, co už hráli někde na nějaké vrcholné akci, tak už nesměli třeba na olympiádu. Bylo to v té době prostě neuvěřitelně zapeklité.

Býváte ještě s některými spoluhráči ze zlaté Moskvy v kontaktu?
Nejblíže jsem se Zdeňkem Ryglem, protože bydlí v Ostravě, takže se scházíme. Ale vídáváme se i s klukama z Prahy, jako s Honzou Bergrem nebo Láďou Vízkem. Ti zavolají, když hrají někde na Moravě, a když potřebují, tak si jdu s nimi zahrát. Byl jsem s nimi už párkrát, takže v kontaktu jsme.

Československý reprezentant Libor Radimec má mladým fotbalovým nadějím v Bílovci co předávat.Jak často si tedy ještě zahrajete?
Je toho čím dál méně, protože roky přibývají, ale já se necítím nějak moc špatně - klouby, kolena, kyčle, všechno funguje, takže když se mi chce, tak jdu, a když třeba ne, tak prostě nejdu (usměje se). Přeci jenom, když už něco odehraju, tak potom je regenerace čím dál delší.

Závěr kariéry jste tedy strávil ve Vídni. Jak na tyto roky vzpomínáte?
To se mi tenkrát podařilo, za což jsem rád, protože tehdejší podmínky k tomu, abyste se mohl dostat ven, nebyly vůbec jednoduché. Nebylo to jako dneska. Člověk musel mít dvaatřicet let, musel mít za sebou nějakou vrcholnou akci s reprezentací a musel mít odehraný nějaký počet utkání v lize. Nešlo to jenom tak. Žili jsme ve Vídni s rodinou čtyři roky. V té době to bylo něco nepředstavitelného. Tamní podmínky a bezstarostný a klidný život, to byla nádhera. Žádné shánění věcí, jak tomu bylo u nás. Bylo to tehdy sto a jedno.

Kdy jste se rozhodl, že budete trenérem?
Aktivně jsem hrál fotbal docela dlouho. Až do svých třiačtyřiceti let jsem totiž působil v nižší soutěži v Rakousku. Když jsme se pak vrátili domů, tak jsem nikdy nechtěl trénovat. Nevím proč, ale prostě jsem nechtěl být trenér. Ale pak jsem neměl nic. Dělal jsem na štěrkovnách v Ostravě a také něco v Baníku a jednou jsme pořádali Hadamczikův memoriál a tam jsem se seznámil s Peťou Šloffem (předseda ŠSK Bílovec), protože tam hrál i Bílovec. Jak se to pak v Baníku změnilo, když přišli lidé z Prahy, kteří tam dost věci zavinili, tak nás všechny odstavili a já jsem teda dělal už jen na štěrkovnách. Pak mě oslovil Peťa Šloff, jestli bych nešel trénovat dorost do Bílovce. Říkal jsem si, že to bude určitě lepší, i když proti práci ve štěrkovnách nemůžu říct nic, ale dělal jsem znovu to, co jsem měl celý život rád. Takže jsem přišel asi před deseti lety do Bílovce a pět roků jsem spolu s Honzou Dardou trénoval dorost. Pak přišly nějaké změny, takže jsem trénoval i žáky, a teď trénuji s Peťou Gelnarem benjamínky. Máme na starost ročníky 2004 a 2005.

Budete dále pokračovat i v příští sezoně?
Doufám, že jo. Prozatím mi to nedělá problémy. Mám roky na to, abych nedělal už vůbec nic, ale pořád mě to baví.

Co říkáte, jako jedna z baníkovských legend, na současný stav klubu?
Je to strašně těžké komentovat. Je to oddíl, kde jsem zažil nejlepší roky kariéry a nikdy na něj nezanevřu. Ale teď, když mám tady v Bílovci rozdělanou nějakou práci a bydlím v Klimkovicích, tak se na Bazaly nedostanu skoro vůbec. S bývalými spoluhráči se potkáváme dvakrát, třikrát do roka, když máme třeba o Vánocích nějakou akci, nebo když někde jedeme hrát se starými pány, ale přímo na Bazaly mezi vedení nemám důvod chodit a vůbec nemám bližší informace o nynějším stavu, takže to nemůžu moc komentovat. Dneska je všechno o penězích, a ty když nejsou, tak je to strašně těžké.

Kdy jste byl na Bazalech naposledy na fotbale?
To už je dlouho. To vám můžu říct, že už si ani nevzpomenu.

Co vás ještě baví mimo fotbal?
Radost mi dělají vnoučata, protože jsem děda na plný úvazek, takže se jim dost věnuji. Jednoho mám tady s sebou přímo v Bílovci, kde ho trénuji, a druhého vozím na hokej do Vítkovic. Pak mám ještě dvě holky. Taky mám rád, když si zajedeme na nějaký výlet na kole a do přírody.

Máte v okolí nějaké oblíbené místo?
To ani ne, ale musím říct, že rád poznávám Česko, protože kdysi toho času při fotbalu moc nebylo a jezdil jsem více po světě než u nás. Teď třeba poznávám, jak nádherné jsou jižní Čechy, Prachovské skály a další úžasná místa v Česku. I v Čechách se dají vidět krásné věci.

Kde rád odpočíváte?
Nejraději odpočívám na své zahradě, kde je klídek, pohoda, žádné zvuky a žádná auta. Je to pro mě ten nejlepší relax.

Autor: Dalibor Tobola

23.8.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto
11

Česko zasáhne extrémně silný vítr. Meteorologové doporučují zajistit okna

Deník - Naši prvňáci

Tento týden představíme prvňáčky ZŠ svaté Zdislavy, Kopřivnice

Dívka zaujala porotu projektu

Desetiletá Nikol Harabišová ze Základní školy Lubina získala ve čtvrtek 7. prosince ocenění ve 13. ročníku projektu Dětský čin roku. Na Staroměstské radnici si převzala speciální cenu poroty.

Bezpečně do školky i do parku

Nového přechodu pro chodce se dočkali občané Nového Jičína u největšího městského parku Smetanovy sady v těsné blízkosti místní mateřské školy.

AKTUALIZUJEME

Lidi vzbudil silný otřes. Zemětřesení mělo epicentrum kousek od Ostravy

Chvíli před 4. hodinou ranní se v noci na neděli na celém severu Moravy a ve Slezsku najednou probudily tisíce lidí. 

Meteorologové varují před extrémně silným větrem

Meteorologové vydali výstrahu před extrémně silným větrem. Ta platí i pro Moravskoslezský kraj od nedělní 16. hodiny až do úterního poledne.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT