Od přestupu do jednoho ze tří největších českých klubů se ale kariéra odchovance Fulneku začala zadrhávat. Stratila začala trápit zranění, 178 centimetrů vysoký forvard začal ztrácet místo i v Příbrami, odkud z Plzně hostoval. Následovaly tak dvě štace ve druhé lize, ani ve Frýdku-Místku, ani na Žižkově ale Lukáš Stratil i vinou neustupujících zdravotních patálií neoslnil. Dnes šestadvacetiletý útočník působí v mateřském Fulneku, kde kope Krajský přebor a k tomu chodí do práce. Velký fotbal ještě Stratil nezavrhl, jak ale sám přiznává, priority už má trochu jiné. „Velký fotbal jsem ještě úplně nezavrhl, ale muselo by se změnit hodně věcí. Mám práci a přítelkyni, uvidíme, co budoucnost přinese.“

Lukáši, při pohledu do vašeho životopisu zaujme přestup z Baníku do Příbrami, který se udál ve vašich osmnácti…
Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem tehdy v Baníku nedostal takovou příležitost. Hrál jsem tam v mládeži, vedení mi slibovalo, že budu trénovat s áčkem a dostanu šanci. To se ale nestalo. Chtěl jsem hrát ligu, můj manažer mi tehdy řekl, že bych ji v Příbrami měl dostat. Nakonec se to domluvilo a já jsem přestoupil.

Příbram pro vás byla daleko od domova. Jaké byly začátky?
Nebylo to ze začátku jednoduché. První měsíc byl těžký, člověk tehdy nevěděl, co takový přesun všechno obnáší. S prostředím jsem se ale srovnal a bylo to v pohodě. Byl jsem sám, takže mě to naučilo nějakému životu.

Netrvalo dlouho a tehdejší trenér František Straka vám začal dávat příležitosti v áčku…
Byl to nejlepší trenér ze všech, které jsem v Příbrami zažil. Přišel Straka a dal šanci mladým, dostal nás do toho. Díky němu jsem příležitost v áčku dostal.

Vaším spoluhráčem v útoku byl tehdy jeden z nejlepších ligových útočníků Jakub Řezníček. Snažil jste se od něj něco přiučit?
Útočníků tam tehdy bylo víc. Kromě Kuby Řezníčka tam byl Míra Slepička a Petr Švancara. Od všech jsem se snažil něco pochytit.

Nakousli už jsme osobu Františka Straky, s příbramským klubem je úzce spjat i jeho skorojmenovec Jaroslav Starka. Jaký je?
Za prvé je to z mého pohledu super člověk. Když jsem přišel, tak mi ukázal hodně věcí, ať už se to týká města nebo fotbalu. Byl férový, vzpomínám na něj pouze v dobrém.

Začal jste v Příbrami střílet branky, vyhlédla si vás Plzeň. Vypadalo to, že je kariéra na dobré cestě…
V Příbrami jsem byl dva roky. Ten první jsem se spíše oťukával, chodil do hry na pár minut. Poté jsem dostal šanci a během půl roku se mi úplně změnil svět. Koupila mě Plzeň, kde jsem se ale neprosadil, takže jsem chodil po hostováních, o kterých bychom se mohli bavit celý den (úsměv).

Proč to z vašeho pohledu v Plzni nevyšlo? Neodehrál jste v jejím dresu jediný zápas…
To je pravda. Takových hráčů, jako jsem byl já, tam kupují více, nechávají je na hostování a čekají, kdo se nejlíp chytne. Z toho vyberou dva do přípravy, a když se jim podaří i ta, tak si je nechávají. Nebylo pro mě dobré, že jsem každý půlrok hostoval někde jinde. Do toho přišla zranění a už to nebylo ono, nedokázal jsem se do toho zpátky dostat.

S jakými zraněními jste se potýkal?
Jednalo se o svalová zranění. Měl jsem v tomto směru smůlu, kamkoliv jsem přišel, tak mě to v přípravě stoplo. Dva týdny před ligou jsem si něco natrhl a pak byl měsíc dva mimo hru.

Když se nyní za svou etapou v první lize ohlížíte, udělal byste něco jinak?
To je pravda, asi bych změnil hodně věcí. O hodně více bych se snažil. Měl jsem smůlu v tom, že jsem byl všude talent, tolik jsem nemakal. Můj přístup nebyl úplně stoprocentní.

O restart jste se pokoušel v druholigovém Frýdku-Místku. Opět jste dával góly, sebedůvěra se vracela?
Měl jsem etapu, kdy jsem se nastartoval. Pak to ale začalo tím, že mi manažer začal něco domlouvat a nakonec to padlo. Řešil jsem angažmá v Polsku, konkrétně v Górniku Zabrze. Tam to padlo kvůli mé tvrdé hlavě. Chtěli mě posílat po hostováních, já jsem ale chtěl zůstat na jednom místě. Byl jsem tam měsíc na přípravě, s Plzní byli domluvení, že mě odkoupí. To se ale nakonec nestalo a já jsem se musel vrátit do Frýdku, kde jsem se potom zase zranil. Ještě dva roky jsem byl na Žižkově, ale tam jsem byl taky zraněný, takže jsem toho moc nenahrál.

Dnes je vám šestadvacet, už rok a půl jste ve Fulneku. Chcete se ještě do velkého fotbalu vrátit?
V hlavě to mám, ale dneska už tomu moc nevěřím. Navíc mám život nastavený trochu jinak, s přítelkyní máme malé dítě. Mám kontakty, že bych se mohl vrátit alespoň do Rakouska, kde jsem také chvilku byl, ale to je pro mě momentálně na druhé koleji. Muselo by se změnit hodně věcí, abych se do profi fotbalu vrátil.

Předpokládám, že už vás fotbal neživí…
Přesně tak. Pracuju momentálně ve firmě na výrobu audiotechniky.

K případnému návratu do velkého fotbalu vám moc nepomáhá ani momentální situace, soutěže jsou opět přerušeny…
S prominutím, je to na ho*no. Všichni chceme hrát, ale bohužel s tím neuděláme nic. Můžeme si tak maximálně stěžovat.