V sezoně 1995/1996 se s devíti přesnými zásahy stal nejlepším střelcem Poháru vítězů poháru a v součtu reprezentačních a pohárových branek byl desátým nejlepším kanonýrem na světě. Příběh fotbalového kanonýra, kterého charakterizovaly dlouhé vlasy a náušnice v uchu, není nudný. Ostatně ozdobu ucha nosí i v sedmapadesáti. Pamatuje éru chebského fotbalu, kopal pod Malšovickými lízátky, samozřejmě také za ostravský Baník. Měl namířeno i do Sparty, angažmá v Číně mu zhatilo vedení ostravského Baníku. „Tak už to někdy ve fotbale chodí. Myslím si ale, že jít tenkrát do Sparty, mohla být kariéra ještě lepší,“ řekl s odstupem času Petr Samec, který mimochodem v dorosteneckém věku fotbal vůbec nehrál a během kariéry v druholigovém Havířově fáral i na šachtě. Rád vzpomíná na angažmá v Chebu, ale také v Hlučíně. Je držitelem trenérské profi licence. Rok strávil v kuvajtském Fahaheelu, dělal i asistenta v ligovém Baníku a naposledy trénoval v Háji ve Slezsku.

Petře, čím se momentálně bavíte, v současné koronavirové době?
Asi jako většina lidí, sedím doma. Maximálně využívám televizi k sledování sportovních přenosů, koukám na fotbal, hokej. Dodělávám si své resty, dolepuji si knihy s novinovými výstřižky z doby, kdy jsem ještě aktivně hrával a u toho i vzpomínám. Když je pěkně, tak dny trávím na zahradě.

Pojďme si ni udělat exkurz do vaší bohaté fotbalové kariéry. Hrával jste ligu, oblékal reprezentační dres, přesto jste si nikdy nevyzkoušel zahraniční angažmá. Nemrzí vás to?
(Usměje se). Asi mrzí, a to ze stránky finanční. V cizině jsou peníze o něčem jiném, je tam i větší kvalita. Začal jsem ale s fotbalem celkem pozdě, mám na mysli kariéru v lize. Do nároďáku jsem se dostal ve třiceti letech a dostat se do špičkové zahraniční soutěže, i když jsem měl fazonu asi byl kvůli věku problém.

Neříkejte mi, že se nikdy ze zahraničí nic neobjevilo…
V době, kdy jsem hrával v ostravském Baníku, přišla možnost odejít do Číny, ale nedopadlo to, protože tehdejší předseda pan Novák mě neuvolnil. Na druhou stranu už jsem měl taky rodinu, dvě děti, tak mě to ani do té ciziny netáhlo. Spíše přemýšlím nad tím, zda jsem neměl počkat s odchodem do Hradce Králové z Chebu, protože jsem měl nabídky ze Sparty a Slavie. Se Spartou jsem už byl v podstatě domluvený na podmínkách. Ale pan Mlátilík, který vedl Cheb, potřeboval nutně peníze a dal mi ultimátům, že pokud do určitého dne neodejdu, tak mě nikam nepustí. Ozval se Hradec Králové, který šel do pohárové Evropy, tak jsem kývl mu. Nedávno jsem se ještě koukal na výstřižky z novin, kde se psalo o mém odchodu do Sparty, jako o hotové věci. Možná se to mohlo tenkrát ještě zlomit, přece jen ze Sparty je cesta do ciziny snadnější. Vnímám to jako milník, který mohl mou kariéru možná posunout jiným směrem.

Ve vašem fotbalovém životopise hodně vyčnívá fotbalové angažmá v Chebu. Můžete trochu přiblížit působení na druhém konci republiky?
Kopal jsem druhou ligu za Drnovice, tam to na postup nevypadalo. Ozval se Cheb. Tehdy ho vlastnil podnikatel pan Komanický, který měl s klubem velké plány, chtěl poháry. Pamatuji jak přijel porschem, stejně tak jeho manželka, měl osobního strážce. Postup se nám povedl. Začínal jsem tam pod trenérem Kotrbou, kterého nahradil následně Radolský a po podzimu ho vystřídal Bokša. Následoval ho Jarabinský. Zajímavostí bylo, že jsme v klubu byli vedeni jako policisté. Pamatuji si, když mě zastavila ve Frýdku dopravní policie, nosil jsem dlouhé vlasy. Předložil jsem policejní průkaz. Jeden z nich byl mladší policista, který šel za svým starším kolegou, aby se ujistil, zda průkaz sedí. Řekl jsem jim, že dělám u zvláštního týmu, tak mě pustili dál.

Z vašeho vyprávění je cítit, že v Chebu se vám hodně líbilo…
Řekl bych asi, že šlo o nejkrásnější období mé kariéry. Byli tam skvělí fanoušci, obdobně jako na Baníku, samozřejmě v menším. Lidé byli velice přívětiví, jako fotbalistů si nás nesmírně vážili. Znamenali jsme pro ně mnoho. K tomu naprosto skvělá parta v kabině. Natrefil jsem na skvělé spoluhráče, například Jožku Webra, Jardu Navrátila, Aleše Nešického, prostě všechno skvělí kluci. Nedávno jsem do Chebu posílal zdravici k výročí klubu. Jediným negativem Chebu bylo odloučení od rodiny.

Následovalo angažmá v Hradci Králové. V barvách Votroků jste se stal s devíti góly nejlepším střelcem v Poháru vítězů poháru. Sedm jste jich vstřelil do sítě lichtenštejnského Vaduzu.
(usměje se). Celkem se mi dařilo. Mám vystřižené články přímo z Vaduzu, kde psali, že takového fotbalistu ještě neviděli. Vyřadili jsme i Kodaň. Škoda, že v Dánsku jsem se zranil a nemohl nastoupit následně proti Dynamu Moskva, s kterou jsme smolně na penalty vypadli. Těší mě, že mé jméno figurovalo mezi pohárovými střelci, jakými byli Baggio, Šuker nebo Viali, to zahřeje u srdce. Byl jsem dokonce desátý nejlepší střelec na světě v součtu reprezentačních a pohárových branek v dané sezoně.

Ale dát sedm branek ve dvou zápasech Evropského poháru je unikát…
Celkově výkony Hradce v této sezoně byly jako den a noc. Liga byla hrozná, moc se nám nedařilo. V poháru všichni neskutečné šlapali. Vyřadili jsme Kodaň, doma jsme jí dali 5:0 a ani s Moskvou to nebylo špatné. Je až nepochopitelné, že v lize nám to vůbec nešlo.

Do nároďáku jste se dostal ve třiceti, navíc z průměrného klubu. Navíc tehdejší tým byl složen z úspěšné generace…
Nechci shazovat dnešní nominace, ale dostat se tehdy do národního týmu bylo umění. Měl velkou kvalitu, což potvrdil na Euru. Byla tam ohromná tlačenice, musel jste asi být opravdu dobrý.

Hraním za reprezentaci jste si určitě splnil klukovský sen…
Když jsem ještě hrával za Sokol Hrabůvka, řekl jsem mamince, že jednou budu v nároďáku. Samozřejmě, že to bylo tenkrát myšleno s nadsázkou. Nakonec jsem se do něj dostal. Nároďák, to je něco neuvěřitelného. Nejde jen o ten samotný zápas, ale i o atmosféru, prostředí, servis, kteří reprezentanti mají. Měl jsem husí kůži, když třeba policisté dělali autobusu cestu k utkání. Nesmím zapomenout ani na skvělou partu kluků. Byl jsem součástí výjimečné generace.

V reprezentaci jste se zapsal i dvakrát mezi střelce. Máte v paměti oba zásahy proti Finsku?
Na první mi nahrával Dan Šmejkal, to jsem zakončoval u zadní tyče, při druhém jsem prostřelil asi z dvaceti metrů brankáře. Poté jsem byl trochu zklamaný, že když jsme hráli v Bělorusku kvalifikaci, že jsem nenaskočil. Na druhou stranu byl jsem součástí silné generace hráčů, kdy dostat se do základu nebylo vůbec jednoduché. Mrzí mě ale i situace z Norska, kdy jsem se dostal do situace ze strany, po kolmici od Pavla Kuky, bohužel mi to sjelo z nártu a bylo po šanci. Další gólovku jsem měl proti Holandsku, po rohu a trefil jsem břevno. To jsou situace, ve kterých vám chybí malý krok k tomu, aby jste se dostal na úplný vrchol. Je to obdobné, jako v sezoně, kdy jsem usiloval o korunu pro krále střelců. Tuším, že dvě kola před koncem jsme hráli se Slavii, kopal jsem penaltu, kterou se mi nepodařilo proměnit.

Fanoušci vás mají spojeného s Baníkem Ostrava, ale z vašeho vyprávění to tak úplně jasné není…
Nejkrásnější chvíle, co se týká lidí, party, postupu, tak mi Cheb utkvěl nejvíce. Samozřejmě k Baníku mám velice kladný vztah. S jeho symboly vám vyzdobenou pracovnu. Pět let jsem za něj hrál, posléze jsem v jeho organizaci působil jako trenéra, to i u áčka. Ale třeba jak jsem skončil jako hráč i trenér v Baníku… Byly tam věcí, které se mi nelíbily.

Můžete to trochu rozvést?
Byli jsme v kabině tři zkušení hráči, ještě s Petrem Veselým a Michalem Šlachtou a vedení nás přeřadilo do béčka. Vše začalo volbou kapitána. Volbu v šatně jsem vyhrál. Někomu tam nahoře se to nelíbilo a skončili jsme v béčku. Bylo to na základě smyšlených věcí. Z kabiny unikaly věci, které tam měly zůstat.

Tím vaše profesionální kariéra skončila?
Šel jsem hrát nižší soutěže. Odešel jsem do třetiligových Dolních Kounic a následně do Hlučína, kde jsem prožil krásné roky orámované postupem.

Neuvažoval jste třeba odejít do Rakouska hrát nižší soutěž?
Chtěl jsem být konečně u rodiny. De facto celou kariéru jsem cestoval. Ať už to byly Drnovice, Budějovice, Cheb nebo Hradec Králové. A nelituji, fotbal mě bavil, měl jsem ho rád. Zájem z nižších soutěží byl a byly k tomu i nějaké kačky.

Myslíte si, že jste mohl ze své kariéry vytěžit více?
Občas o tom přemýšlím. Myslím si, že bych toho ještě asi více dosáhl, kdybych tenkrát odešel do Sparty. Začal jsem ale s velkým fotbalem poměrně pozdě. Hrál jsem za žáky a poté skončil. Dorosteneckou kategorii jsem vynechal. Jezdil jsem na vandry a užíval jsem si mládí. Pak mi spolužák řekl, zda bych si nechtěl jít kopnout za Sokol Hrabůvku za párek a pivo. Šel jsem a nakonec to dotáhl až do nároďáku.

Dá se říci, že jste v mládí, jak se říká baraboval?
Nebaraboval. Žil jsem klasický život mladého kluka. Jezdil na vandry, chodili na diskotéky, na Baník jako divák.

Co na to říkali doma?
Mamka chtěla více, abych hrál fotbal. Otec upřednostňoval školu. Jsem rád, že mě přitlačil, i díky němu jsem si udělal strojárnu. I když jsem hrával v nižších soutěžích, tak na mě apeloval, ať jdu pracovat do NH, kde měl nějakou pozici.

Kam vedly vaše kroky ze Sokola Hrabůvky?
Odešel jsem na vojnu do Plané u Mariánských Lázní, kde se hrál krajský přebor. Byl jsem u pohraniční stráže, na poddůstojnické škole a fotbal jsem hrál ve volném čase, po službách. Po vojně jsem odešel hrát do Vítkovic, kde jsem odkopal i něco za áčko, ale zranil jsem se. Následovalo angažmá v Nové Huti, kde jsem byl jen pár měsíců a ozval se Havířov, kam si mě vytáhl pan Kopecký. Zamířil do olomoucké Sigmy, kde jsem přes nesouhlas Havířova podepsal profesionální smlouvu a nakonec jsem dva měsíce fáral v dolech.

Opravu jste byl na šachtě? Jako horník?
(usměje se). Ano. Třeba když jsme s Havířovem prohráli, nebo se špatně vedení vyspalo, tak nás za trest šoupli do dolů. S tím měl problémy tehdejší havířovský kouč Petr Uličný, který to odmítal, říkával, že raději skončí s fotbalem, než aby šel pod zem. Byli jsme v pátém patře, tuším, že jsem měl 521 číslo známky.

Angažmá v Sigmě vám ale příliš nesedlo…
Je pravdou, že moc jsem se tam nechytil. Byla tam silná konkurence. Za Sigmu hráli borci jako Sedláček, Drulák, Machala, Vaďura. Moc jsem toho neodehrál a vrátil se zpátky do Havířova, odkud si mě trenér Kotrba vytáhl do Českých Budějovic. Ten ale po pěti kolech skončil. Za Budějovice jsem proti Dunajské Stredě dál svůj první ligový gól. Pak přišel do Budějovic trenér Dejmal a řekl, že dá všem stejnou šanci, ale že já mohu odejít do Drnovic, kde mají o mě zájem. Tím mi dal jasně najevo, že se mnou nepočítá.

V Drnovicích dokonce pamatujete druhou ligu, a to ještě na starém stadionu…
Bylo to zajímavé angažmá. Pan Gottwald je vynikající člověk, mám ho hrozně rád. Nedávno jsme si dokonce telefonovali. Je to velký svéráz. Pamatuji si, jak přišel po přípravě na zápas a řekl trenérovi, kdo bude hrát a kdo ne. Trenér neměl velkou možnost s tím něco udělat. Byla to trošku divočina. Vnímal jsem to jako dobrou zkušenost. Hráli jsme na vesnici, ještě na starém stadionu.

Pojďme ještě otevřít kapitolu Hlučín. Hrával jste tam, následně i trénoval. A nesmím zapomenout se zeptat na osobu Lumíra Kota…
S Lumírem Kotem jsme se znali. Protože v Hlučíně byl, tak jsem se nechal zlákat. Lumír dával fotbalu strašně moc, akorát si myslím, že druhá liga byla pro klub strašně moc velké sousto. Přece jenom už to bylo nad Lumírovy síly. Hodně moc mě mrzí, že když se mu přestalo dařit, lidi na něj plivali. Protože nebýt jeho, tak Hlučín není tam, kde momentálně je.

Dá se říci, že Lumír Kot z vás udělal trenéra? Hlučín byl prvním klubem, který jste vedl z pozice kouče…
Abych pravdu řekl, tak mě tlačil, abych si udělal licenci. Takže svým způsobem ano. Sám jsem uvažoval, že bych se na trenéřinu dal. On mě ale vnitřně dotlačil, abych se studiem začal. Za to mu děkuji. V Hlučíně jsem nakonec něco odtrénoval, postoupili jsme až do druhé ligy. Bohužel tenkrát došlo k fúzi se Slavií a mně neprodloužili smlouvu. Naskytla možnost odejít trénovat do Kuvajtu, kde jsem vydržel rok.

Nešlo z toho vytěžit více než rok? Přece jenom pokud se český trenér do arabské země dostane, má to na delší dobu…
Kdyby to šlo, tak asi jo. Působil jsem ale v klubu, kde byl před fotbalem ještě box a házená. Fotbal tam byl až na třetím místě. Navíc jsem netrénoval áčko, ale starší dorost. Kuvajt se nedá se srovnat třeba se Saúdskou Arábií. Měl jsem problémy i s angličtinou.

A bylo angažmá v Kuvajtu alespoň finančně zajímavé?
Nebyla to žádná raketa, ale zase o něco lepší než v Česku. Poznal jsem jinou kulturu, jinou mentalitu, zažil jsem ramadan. Kuvajt je navíc malou zemí, kterou za den projede autem. Takže tam nemáte pořádně, co dělat. Je to jen o nákupních centrech a aquaparcích.

Během trenérské kariéry jste trénoval Opavu, do které jste překvapivě odešel z Hlučína, kde jste měl velmi dobrou pozici. Proč?
Bylo to v době, kdy jsem byl v Hlučíně, dostal jsem nabídku z Opavy, k béčku. Šel jsem tam z důvodu toho, že jsem si myslel, že postoupíme a že bych se mohl nějakým způsobem prezentovat a třeba se posunout do áčka, ale nevyšlo to. Skončili jsme druzí za Hlučínem. Hlučínští mi to dali pěkně vyžrat. Ale postup jsem jim přál, dokonce jsem jim dovezl na oslavu bednu šampusu.

Ligu jste si vyzkoušel nakonec i jako trenér. Byl jste asistentem trenéra Petra Frňky v ostravském Baníku. Byla to ale doba, kdy byl nečekaně odvolán úspěšný trenér Martin Svědík…
Bylo to v době, kdy se Baník nenacházel v příliš dobré situaci. Musím ale říci na Petra Frňku, že šlo o fantastického člověka. Chtěl nastavit pozitivní atmosféru, aby lidi na Bazalech tahali za jeden provaz, a to od uklízečky až po ředitele. V tom se hodně snažil. Sportovní stránka ale dobrá nebyla. Nepovedly se nákupy cizinců, jejich kvalita nebyla ligová.

Martin Svědík ale před svým nuceným koncem hrál o poháry. Tím pádem vaše angažování přineslo velkou nevoli u fanoušků. Přece jenom odvolávat úspěšného trenéra postrádalo logiku…
Mělo to vliv na to, jak nás lidé vnímali. Svěďu, poté, kdyměl dobré umístění odvolali. Nevím, co zatím ale stálo. Nezajímal jsem se o to. Dostal jsem nabídku z Baníku, a ta se neodmítá. Jsem rád, že jsem ji přijal a nelituji toho.

Během kariéry jste zažil celou řadu trenérů, na kterého vzpomínáte nejraději?
Bylo jich nespočet. Řeknu to jinak, čím jste starší, tak už trenéra neberete jen jako trenéra, ale i jako člověka. Ligu jsem hrál až do šestatřiceti, z toho pro mě, co se týká lidskosti a povahy, byl nejlepší trenér Bokša. Byl to úžasný, férový člověk. Samozřejmě, že některé jeho tréninkové metody nešly s časem, ale měl výsledky, jak v Chebu, tak v Baníku. Nesmím opomenout další skvělé kouče, ať už Petra Uličného, Jirku Kotrbu, Dušana Radolského, to jsou všechno kapacity. Takový opak Bokši byl Jarabinský. Jako trenér byl o několik levelů výše, než jeho kolegové. Pod ním jsme snad ani neběhali, všechno se snažil dělat s míčem. Bylo to pestré, bavilo nás to. Po lidské stránce to ale nebylo ono. Byl jste pro něj jen kus fotbalisty, nic víc.

Utkvěl vám v paměti velký zážitek spojený s fotbalem?
Určitě dva góly v reprezentaci a potom v Chebu, kde jsme porazili Slavii 2:0 a já dal oba góly. A takových těch příběhů a zážitků mimo hřiště je spousta. Některé nejsou ani publikovatelné. Závěrečné, zápisné byly super věci. Jednu dobu jsem dokonce provozoval v Ostravě bar, ještě jak jsme hrával. Když jsme mívali nějaké oslavy, chodilo se ke mně. Mělo to i výhodu, že jsme byli zavření, nikdo o nás nevěděl. Bohužel mi to bylo vyčítáno panem Hadamczikem, tehdejším majitelem Baníku. Třeba s Hlučínem jsme vyhráli zápas ve Valašském Meziříčí, s kterým jsme se rvali o postup. Tehdy jsme přijeli autobusem až na Stodolní, přímo před hospodu až do pěší zóny.

Na závěr bych se ještě zeptal, co plánujete, až skončí doba coronavirová?
Abych řekl pravdu, nevím. Chtěl bych zůstat u fotbalu. Nevím, jak to bude s amatérským fotbalem, problémů bude v něm hodně. Kdyby přišla nabídka z profi, určitě bych ji přijal. Možná bych přesedlal na manažerskou práci, ať už v klubu, nebo mi moněj.

PETR SAMEC
Narozen: 14. února 1964
Fotbalový útočník
Kluby: NHG Ostrava, Sokol Hrabůvka, RH Planá u Mariánských Lázní, TJ Vítkovice, Baník Havířov, Sigma Olomouc, Dynamo JČE České Budějovice, TJ Gera Drnovice, SKP Union Cheb, SK Hradec Králové. FC Baník Ostrava, Roubina Dolní Kounice, FC Hlučín, TJ Sokol Ústí, TJ Krásné Pole, SK Bohuslavice, TJ Janovice, SK Bohuslavice
Trenérská kariéra: FC Hlučín, SFC Opava B, Fahaheel (Kuvajt), asistent Baník Ostrava, Čeladná, Háj ve Slezsku.
Ligová bilance: 189/49
Reprezentace: 9/2
Úspěchy: Postupy s Chebem, Hlučínem, nejlepší střelec Poháru vítězů poháru sezona 1995/1996 (devět branek)