VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Roman Hulva: Pohodlnou cestou nikdy ničeho nedosáhnete

Frenštát pod Radhoštěm - Do týmu zpod Radhoště přišel spolu s hlavním trenérem Arturem Wojnarowským pouhých čtrnáct dní před startem jarní části sezony. Fotbalový brankář Roman Hulva, jenž s fotbalem začínal v Baníku Ostrava, se nyní snaží předávat své bohaté zkušenosti ve Frenštátě, kde plní roli hrajícího asistenta.

20.5.2013
SDÍLEJ:

Roman Hulva nyní působí ve Frenštátě pod Radhoštěm a spolu s novým trenérem Arturem Wojnarowským se snaží dát mužstvu nový řád. Svůj zodpovědný přístup ukázal i před zápasem s rezervou Frýdku-Místku.Foto: Deník/Dalibor Tobola

„Moji hráčskou minulost lze rozdělit na dvě etapy. Baník a NH Ostrava, kde to bylo na profesionální úrovni, potom jsem odjel na dva roky pracovat do USA a po návratu už jsem hrál fotbal při práci," vysvětloval Roman Hulva, který působil mimo jiné ve Slavičíně, Bohumíně, Orlové nebo Stonavě. „Když jsem ještě hrával v Orlové, tak jsem Frenštát vždycky vnímal jako špičkový divizní tým. Ale bohužel to skončilo tak, že mělo mužstvo po podzimu pět bodů v krajském přeboru. Dostal jsem se do týmu dva týdny před startem jara a chvíli potrvá, než kluci pochopí nový systém. Ale začínají naší práci s Arturem Wojnarowským věřit, a to je důležité," říká dvaačtyřicetiletý Roman Hulva.

Vaše angažmá pod Radhoštěm se uskutečnilo poměrně narychlo. Jak k tomu došlo?

Oslovil mě Artur Wojnarowský s tím, zdali bych mu nepomohl s brankáři ve Frenštátu. Já jsem řekl, že mu pomůžu, ale situace se vyvinula tak, že jsem se sám stal brankářem.

S tím jste tedy do Beskyd nešel?

Ne, ne (usměje se).

Jak vnímáte svou novou situaci?

Před svým příchodem do Frenštátu jsem nehrál rok jako aktivní hráč, to znamená, že mám roční tréninkový výpadek. Moje tělo není připraveno na současnou zátěž, která je středa, sobota, středa, a dalo se čekat, že se objeví nějaký zdravotní problém. Bohužel mám problém se svalem, což je reakce mého těla na tu zátěž. Když nemáte natrénováno, tak je logické, že to tak dopadlo. Ale dělám vše pro to, abych byl co nejdříve použitelný jako hráč. Jsem rád, že jsem pomohl trošku nahoru Vláďovi Pešákovi, protože to je gólman, který na sobě chce pracovat, chce se zlepšovat, takže mu rád předám to, co umím. On si to bere, a bere si z toho to dobré a pomáhá mu to. Kluci to vidí a věří mu, což je určitě pozitivní. Klíčové slovo je samozřejmě pokora, to platí ve všem. Hráči začínají naší práci s Arturem Wojnarowským věřit, a to je důležité. Ověřili si, že to má smysl a že můžou hrát s každým.

Momentálně jste zraněný. Hráče ale po celé utkání povzbuzujete a radíte jim. Jaká je vaše situace, když nemůžete chytat?

Moje role, když jsem zraněný, je taková, že se starám o organizaci defenzivy, kterou ještě kluci nemají úplně zažitou, ale už to začínají chápat a za chviličku mě tam ani nebude potřeba. Už to bude zautomatizované. Jakkoliv můžu, tak se snažím Frenštátu pomoct. Kluci potřebují psychickou podporu a potřebují být vtaženi do zápasu. Zatím jsme na jaře čtyřikrát vyhráli. Může se samozřejmě stát, že budou padat tři celky, ale uvidíme. Nás nemůže zajímat jestli hrajeme s druhým celkem tabulky nebo s dvanáctým. My už musíme jít do každého zápasu s tím, že musíme, a hlavně chceme, vyhrát. Jsme bohužel v situaci, že se musíme dívat i na ostatní výsledky. Body si samozřejmě musíme uhrát sami, ale potřebujeme i pomoc ostatních týmů. Děláme, co můžeme. Už jen to, že klukům ukážeme, že se dá k fotbalu přistupovat jinak, než k tomu přistupovali dříve, pro nás bude malé vítězství.

Co dále, společně s Arturem Wojnarowským, hráčům vštěpujete?

Za měsíc bude po všem, takže uvidíme, kde v tabulce skončíme. Z každého utkání musíme odejít se vztyčenou hlavou. Máme také jednu výhodu v tom, že už nás všichni odepsali. S námi už nikdo nepočítá, a to nám může vyhovovat. Některé kluky svazuje důležitost zápasu. V tréninku jsou výborní, ale přijde utkání a psychika hraje velkou roli. Snažíme se i na tomhle pracovat. Když všichni odevzdají maximum, tak můžeme brát body. Pokroky jsou, ale nejde to hned. Většina kluků pochopila, že pohodlnou cestou to nepůjde. Jsem trenér brankářů a obdivuji ty, kteří trénují celé týmy.

Vy sám jste musel v Bohumíně, kde jste zvítězili 2:1, zaskočit za hlavního trenéra Artura Wojnarowského. Bylo to pro vás těžké?

Po zápase jsem byl obrovsky unavený, a to mi stačilo. Klukům jsem natvrdo řekl, že pokud v kabině sedí někdo, kdo nevěří tomu, že bychom situaci zvládli a dokázali bodovat naplno, tak se na něho nebudu zlobit, ale ať to prostě řekne, zvedne ruku a budu to brát jako chlapské gesto. Ruku nezvedl niko. Vytvořily se podmínky, aby se neměl nikdo na co vymluvit. Kluci dříve hledali chyby všude jinde, jen ne u sebe. Když to přeženu, tak třeba hodně svítilo slunce, málo foukal vítr nebo byly špatné míče. Ale to je alibismus. Buď do toho musíme jít na sto procent, nebo to nemá smysl a není třeba si dělat špatné víkendy. V týmu jsou srdcaři, o které chceme mužstvo opírat, a kteří pomohou strhnout zbytek k ještě lepším výkonům. Kluci už se nemají na co vymlouvat a uvědomili si, jak se dá k fotbalu přistupovat. Ve Frenštátě jsme nastartovali něco, co může mít v budoucnu dopad na chod klubu. I kondiční tréninky se dají udělat zábavnou formou, tak, aby to hráče bavilo.

Máte za sebou působení v NH Ostrava, kde jste nakoukl i do druhé ligy. Jak na to angažmá vzpomínáte?

Nová Huť, to byla dlouhá cesta. Já jsem tam přišel z Baníku do divize, kdy se nám podařilo zachránit. Pak byl druhý rok v divizi a potom následovaly, tuším, tři roky v moravskoslezské lize. Pak se postoupilo do druhé ligy, kde jsem toho ale moc neodehrál, protože tam byli lepší brankáři, jako Tomáš Sedlák a Marek Čech, který je teď ve Spartě Praha. Nejlepší doba z mé strany byla spíše v moravskoslezské lize.

Ve své bohaté kariéře máte určitě řadu zajímavých momentů. Na co rád vzpomínáte?

To už je tak dávno (směje se)… Rozhodně na postupové sezony, to byla obrovská euforie a týmová práce, která se tam sešla, byla neuvěřitelná. V Nové Huti jsme měli výbornou partu. Byl to prostě rodinný klub, kde všichni drželi za jeden provaz. Bylo to opravdu skvělé. Bratři Šťástkové, Jindra Kušnír to byl neskutečný srdcař, a mimochodem otec fotbalisty Liberce Ondřeje Kušníra. Dále trenér pan Huděc, který už je bohužel po smrti a který obrovsky ovlivnil chod celého klubu. Pak jsem zažil lidi, jako byl Pepa Marchevský, Roman Sialini nebo Vlasta Molnár. To byla obrovsky silná postava. V klubu byla opravdu řada person. Všichni kluci, co tam byli, tomu v té době dali maximum, co šlo. Výborně jsme trénovali, mělo to hlavu a patu, a proto to tak vypadalo. Klub držel pohromadě od šéfa klubu až po paní uklízečku. Opravdu to byly krásné časy.

Na kterého trenéra vzpomínáte nejvíce?

Můj zásadní trenér byl jednoznačně František Schmucker. Ten mi dal rozhodně nejvíce. Trenér brankářů Baníku Ostrava a velmi nedoceněný člověk, který vychoval Luďka Mikloška, Pavla Srníčka nebo syna Iva Schmuckera. Ten pán předběhl svou dobu a vychoval desítky ligových brankářů.

Roman Hulva: Nejvíce mi dal František Schmucker

Ostrava - O brankářích se někdy, nejen ve fotbale, říká, že to jsou podivíni, kteří při vykonávání své činnosti často zůstávají stranou. Na tréninku i v zápase. Často však na nich závisí výsledek celého týmu. Své o tom ví také Roman Hulva, jenž se ve své kariéře vyšplhal až do druhé nejvyšší soutěže. „Má kariéra byla průměrná, jelikož jsem nedosáhl tak vysoko jako jiní. Mrzí mě, že jsem neměl možnost hrát nejvyšší soutěž, ale druhá liga byla můj strop, což je nutné si přiznat. Nicméně bylo příjemné se deset let živit tím, co je mým koníčkem. Přál bych to každému, aby si takovou práci, která jej zároveň baví, našel," říká o sobě dnes dvaačtyřicetiletý fotbalista. Jeho další fotbalové ambice pak míří k trénování brankářů.

Založil jste svou brankářskou školu, která už ale skončila. Proč?

Neviděl jsem možnost, že by to mohlo splňovat můj cíl, ke kterému jsem chtěl směřovat, to znamená vychovávat brankáře už od sedmi let až do dospělosti. Byla to brankářská škola hlavně pro kluky z nižších soutěží, ale pouze pro muže. Pozitivní na tom je ale to, že jsem získal trenérské zkušenosti i licenci, takže uvidíme, jestli se něco vyskytne v budoucnu.

Jak se vůbec zrodil nápad si založit brankářskou školu?

Jednoduše. Odmalička jsem brankář. Učil mě ještě pan František Schmucker, který vychoval spoustu ligových brankářů, takže mám nějaké základy. Prošel jsem Baníkem Ostrava, Novou Hutí Ostrava a dalšími kluby, takže jsem se asi deset let živil čistě fotbalem a posbíral jsem zkušenosti až po druhou ligu. Teď bych rád ty zkušenosti předával dál. To znamená, že se chci obklopit lidmi, kteří myslí podobně. Navíc těch brankářů-trenérů tady není zase tolik, a hlavně se tomu nikdo nevěnuje pořádně, což chci změnit.

Měl jste možnost se podílet také na takových talentech, jakými jsou Tomáš Vaclík nebo Marián Kello. Co říkáte na to, jak si vedou v současnosti?

S oběma jsem pracoval poměrně krátkou dobu, takže si na jejich výsledcích nechci dělat zásluhy. Tomáš je tam, kde je, hlavně proto, že vše má srovnané v hlavě. Ví, co chce, je pracovitý, skromný a má zázemí v rodičích. Zvolil rozumnou cestu a šel pomalu a postupně nahoru. Nevím, jak dlouho vydrží chytat Petr Čech, ale tohle je gólman, na kterém v budoucnu bude stát česká reprezentace. O Mariánovi nemám teď moc informací, ale co vím, tak se dostal na dobrý level ve Skotsku v Hearts of Midlothian a teď chytá v Anglii The Championship (druhá liga) za Wolverhampton.

Jsou takové výsledky vaší práce další motivací?

Jak říkám, nedělám si na nich zásluhy, protože oni už toho mnoho uměli, když jsem je začínal trénovat. Spíše vnímám jejich zpětnou vazbu. K brankářům se totiž musí přistupovat individuálně, nikoliv týmově. Samozřejmě spolu konzultujeme mnoho věcí, ale mně stačí, že to, co jsme spolu dělali na trénincích, bylo vnímáno pozitivně. Pro mě, jakožto začínajícího trenéra brankářů, je pozitivní zpětná vazba, kdy mi řeknou, že jim čas se mnou na hřišti něco dal, důležitá.

Kromě Tomáše Vaclíka vidíte mezi českými brankáři jiný talent, který má před sebou slibnou budoucnost?

Musím přiznat, že ty mladé kluky nemám příliš zmapované, jelikož jsem pracoval především s dospělými, takže bych asi střílel vedle. Vím ale, že ve West Hamu chytal pod vedením Luďka Mikloška Marek Štěch, který je teď ve třetí anglické lize, takže může být dalším. Jinak je to ale trochu složitější, protože u nás ligu chytají převážně starší, zkušenější brankáři.

Česká brankářská škola byla ve světě vždy velice známá, nejen ve fotbale. Myslíte, že i v budoucnu vyprodukuje brankáře, jakými jsou třeba Petr Čech nebo právě Tomáš Vaclík?

O budoucnost strach nemám. Naopak ji vidím jako velice dobrou, protože s brankáři tady pracují jména, jako jsou Petr Kouba a Pavel Srníček. To jsou lidé, kteří garantují záruku kvality. Z tohoto důvodu to vidím jednoznačně pozitivně.

DAVID HEKELE

Autor: Dalibor Tobola

20.5.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

JEDNA Z NADĚJÍ novojičínského plaveckého klubu Marie Skopalová (uprostřed) ukázala hned na úvod sezony výtečnou formu.

Skopalová přivezla ze Znojma zlato

ZÁVIŠICKÝ TALENT Radek Rýpar (vpravo) získal na Českém poháru v Brně v nabité konkurenci bronz. Na snímku s rovněž bronzovým Danem Šimkem. Snímky. TJ Závišice

Závišické judo znovu ukázalo kvalitu

V Bílovci se bude stavět křížová cesta

Křížová cesta povede z Bílovce směrem na Bílov a hotová má být na jaře příštího roku.

Obec Mořkov chce zvelebit centrum

Odkup pozemku od Jednoty Hodonín schválili zastupitelé Mořkova.

Hokejisté kopřivnické Tatry pomohli dobré věci

Druholigoví hokejisté Tatry Kopřivnice společně darovali krev v Krevním centru Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě.   

Evropské poháry? Postupně za tím půjdeme

Říká v rozhovoru pro Deník spojka extraligové Kopřivnice Patrik Fulnek, který by rád pomohl naplnit čtyřletou vizi klubu.  

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení