Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Po aktivní kariéře se vrhl na trenéřinu. V novojičínském okrese už má za sebou působení v Ženklavě nebo v Jeseníku nad Odrou. Důležitou stopu zanechal také na Hané, kam přišel na začátku roku 2003 z Příbrami, a kde hrál jen na jaře a na podzim. V osmi startech stačil dát dvě branky, víc mu bohužel nedovolilo zranění kolena. Ovšem i tak tehdy výraznou měrou přispěl k záchraně Sigmy v lize.

Co se vám vybaví z působení v olomoucké Sigmě?

Vybaví se mi, že jsme ten půlrok, co jsem v Sigmě byl, hráli vlastně o záchranu. Tehdy byl v klubu ještě pan Kubíček, a ten mě vlastně oslovil, jestli bych Sigmě Olomouc nechtěl pomoci. A dopadlo to dobře. Takže s působením v Olomouci jsem spokojený. A pak si ještě vzpomenu na pana trenéra Uličného.

Na trenéra Uličného se nedá nevzpomenout ani zapomenout…

To se nedá, to je pravda (směje se).

Když jste hrával za Sigmu, tak pan Uličný byl ještě mladší, trošku bouřlivější. Nemáte s tímto oblíbeným trenérem nějakou veselou historku?

Myslím, že už jsem ho zažil klidného. Pamatuji si, když jsem začínal ve Vítkovicích, tak vím, že v šatně rozbil okno. Protože v poločase vedli dva nula, mohli nám dát ještě další čtyři branky, ale nakonec jsme to ještě ve druhém poločase otočili na tři dva. A to vím, že v kabině úplně soptil, nakopl emulzi a rozbil s ní okno.

Jak vzpomínáte na působení v Olomouci?

Nemůžu si na to stěžovat. Klub byl zabezpečený, všechno fungovalo, výplaty chodily tak, jak měly. I kádr nebyl špatný. Postavení v tabulce neodpovídalo jeho kvalitám. Takže já na to vzpomínám jenom v dobrém. Byla tam dobrá parta, Martina Vaniaka jsem znal ještě z působení v Drnovicích. Nestěžuju si na to.

Vy jste měl tehdy trošku smůlu na zdravotní stav…

No, já už jsem měl problémy s kolenem, prodělal jsem další operaci zkříženého vazu, a kariéra už se tak vlastně blížila ke konci. Už to nešlo. Potom jsem byl asi půl roku v Drnovicích a skončil jsem.

S fotbalovou kariérou jste začínal doma v Novém Jičíně, je to tak?

Ano, pak jsem v šestnácti odešel do Vítkovic, do dorostu, a potom jsem šel na vojnu do Znojma. No, a pak jsem byl rok v Malajsii. A potom to začalo. Vítkovice, Baník Ostrava, Prostějov s trenérem Bokšou, Karviná, Drnovice, Sparta, Příbram, Olomouc a Drnovice. Myslím, že jsem na nic nezapomněl (směje se).

A jak se vám líbilo v Malajsii?

Prostředí bylo nádherné. Po fotbalové stránce to už tak dobré nebylo. Ligu hrálo deset účastníků a šest šlo do play-off. Abychom měli prodloužený kontrakt na další sezonu, tak bylo potřeba skončit právě do toho šestého místa. To se nepovedlo, skončili jsme osmí. Byly tam čtyři silné celky a zbývající byly vyrovnané, průměrné. My jsme byli takový regionální mančaft. Ale bylo to fajn, krásné poznání. Mentálně jsem zestárnul tak o pět let, protože jsem se musel začít starat sám o sebe. Začátky tam byly krušné, ale pak se to dalo.

Vy jste ligových klubů prošel celkem dost. Kde se vám nejvíce líbilo? Bylo to v Drnovicích, kde jste dal hodně branek?

Ano, to můžu říct. Začínalo to v Karviné, kde jsem se chytil. A pak to bylo fajn ještě v LeRKu Prostějov a potom v Drnovicích. To bych řekl, že byla pro mě taková klíčová angažmá.

Z Drnovic jste tehdy odešel do Příbrami. To byl zajímavý přestup, který se netýkal jen vás, ale hned několika hráčů…

Ano. Tam už byly problémy. Pan Gottvald už byl mimo dění v klubu. Moc jsem tomu nerozuměl, ale vím, že ten transfer byl součástí nějakého obchodu, který byl asi mezi ním a panem Starkou.

V Příbrami jste nezůstal, ale šel jste hned hostovat do Sparty, kde jste dlouho nebyl. To vám Praha neseděla?

Podepsal jsem smlouvu v Příbrami, a ta mě poslala hned do Sparty na hostování. S Prahou jsem problémy neměl, to mi nevadilo. Po Malajsii už jsem byl připravený na všechno (směje se). Na velká města jsem byl zvyklý. Sparta je pořád, ať je to, jak chce, velkoklub, má nejlepší zázemí u nás. Tam se člověk opravdu stará jen o fotbal. A když mu to jde, tak je pohoda. Tlak je tam obrovský, ale to je všude.

PETR PELÍŠEK