Kliknutím zvětšíteTaké jste v dětství něco sbírali? Co si pamatuji, kluci většinou začínali s angličáky, pak pokračovali s plechovkami od „západních“ limonád a končili u pivních tácků. Holky zase sbíraly pohledy koní, obaly od žvýkaček nebo plakáty milovaných hvězd. Nevím proč, ale já jsem sbírala známky.
Začala jsem docela brzy, asi ve druhé třídě, s barevnými známkami z pro mě cizokrajných zemí podivných názvů, jako byly třeba Sharjah, Ajman, Shqiperise či Manama. Měla jsem ale i Počta CCCP, DDR, Polska nebo Magyar Posta. Za socialismu se prodávaly za pár korun v průhledné obálce. Nosila jsem je pak hezky vyskládané v albu do školy a pod lavicí jsme si je, obvykle během vyučování, měnili s Honzou Peterkou.
Když se v příbuzenstvu rozkřikne, že něco sbíráte, hned vám to každý začne nosit. Za chvíli jsem tedy byla zaplavena nejen známkami, ale i pohlednicemi a dopisy, kolikrát pěkně starými od babiček a dědečků. Čím jsem byla starší, tím mě to bavilo víc. Brzy jsem přestala se Sharjah a Ajmanem a začala nutit rodiče, aby mi kupovali české známky, které vycházely v nádherných aršících. Některé byly opravdu krásné.
V pubertě, jak už to bývá, jsem pak alba zaklapla a uložila na dno skříně. A vyndala je až teď. Abych zjistila, co že to tam vlastně mám za poklad. Že tam modrý mauritius, nejdražší známka světa, nejspíš nebude, mi bylo jasné. Ale co kdyby…? Zorientovat se ve sbírce mi pomohl David Kopřiva, uznávaný odborník a soudní znalec, člen Pražského klubu prestižní filatelie. Mimochodem, byl to právě on, kdo před pěti lety pomohl zprostředkovat prodej jednoho z dvanácti kusů modrých mauritiů, které na světě existují. Díky němu ho nyní vlastní český investor.
Objevený prastrýc i pradědeček
Dotáhla jsem do kanceláře Davida Kopřivy svá objemná alba i krabici s prvorepublikovými dopisy a rozložila je na stole jako svatý grál. Začala jsem ovšem zlehka a vytáhla ta barevná s Ajmanem a Sharjah. Jak je filatelista Kopřiva uviděl, rozesmál se: „Tyhle známky sbíraly za socialismu snad všechny děti. Vycházely v ohromných nákladech a původci většinou byly země Arabského poloostrova. Jsou na pohled hezké, ale bezcenné.
To spíš, kdybyste tam měla schovanou nějakou Čínu nebo Indii, to jsou velké trhy, je tam spousta filatelistů. Nedávno se prodala hezká série čínských známek s květinami včetně aršíku s chryzantémami za 50 tisíc,“ uvádí mě do situace na trhu pan Kopřiva. Hm, tak ty tam samozřejmě nemám. Jak pak by mě mohlo napadnou, že zrovna Čína bude dnes nějaký trhák.
Tak jsem radši zaklapla alba s Ajmanem a Sharjah a otevřela alba s českými známkami z 80. let. Z některých let jsem měla kompletně všechno, co tehdy vyšlo. Ale ani tím jsem pana Kopřivu příliš nezaujala. „Víte, v 80. letech bylo sbírání známek neškodnou organizovanou zábavou pro lid, kterou stát velmi podporoval. Takže tyhle známky má v rodině skoro každý. Navíc stát z toho i dost profitoval,“ nebere si servítky. To, že nákup těch známek byl dražší, než kolik stojí, snad ani nemůžu mámě říct. Ale co, stejně se mi líbí. České známky mi přijdou nejkrásnější na světě a s tím souhlasí i David Kopřiva.
Tak vytahuju posledních pár alb, kde mám první republiku a přidávám i krabici se starými dopisy a pohlednicemi. A pan Kopřiva se začne usmívat. Vytáhne několik dopisů a poštovních lístků a začne si je prohlížet a rozkládat jeden za druhým po stole. „Tak se podívejte, co tu máte. Úplný příběh! Nějaký Julius Libíček (můj prastrýc, pozn. aut.) pracoval v roce 1907 jako redaktor ve Vídni. Pak se vrátil do Prahy a ubytoval se na Vinohradech, zřejmě u rodičů. Když ale začala první světová válka, musel narukovat,“ vykládá a prstem ukazuje na jednotlivá razítka.
„Svým rodičům na Vinohrady pravidelně posílal lístky. Tady vidíte, že byl zpočátku v polském Řešově, kde byla tehdy záložní kompanie. Tam ho vycvičili a poslali na bojiště. A tady z těhle lístků je jasné, že v roce 1917 padl do ruského zajetí, je tu razítko z moskevské zajatecké pošty. Pak byl ale asi vyměněn za ruské zajatce, protože 7. září 1918 už píše rodičům z Českých Budějovic. Hotový životopis,“ jásá nad svým objevem David Kopřiva. A mně začíná svítat, jaký poklad to tu mám.
„Víte, při sbírání známek jde hlavně o příběhy. Každá vzácná známka má nějakou historii, nějak vznikla, někdo na ní uviděl chybu, ztratila se a pak se zase objevila, někdo ji ukradl nebo pro ni třeba i vraždil… Když si ji koupíte, stáváte se té historie součástí, navazujete na její příběh. Proto filatelisté známky sbírají. Mají radost z vlastnictví. Z toho, že mají něco, co jiný nemá. Každá známka je stopou nějaké události,“ nechává se unést pan Kopřiva. „Ale vy tu také takovou historii máte, i když není filatelisticky vzácná, je vzácná pro vás,“ říká a já přemýšlím nad Juliem Libíčkem, o kterém jsem dosud vůbec nic nevěděla.
Listujeme dopisy dále a objevujeme několik dopisů mého pradědečka Gustava Geyera, který je psal své, tehdy ještě, snoubence, mé prababičce. „Jak vidím, nejdřív hlídal někde u Bratislavy hranice. A byl poručík, to byla vysoká hodnost, zvlášť takhle v prvních dnech války. A dokonce létal,“ jásá pan Kopřiva a ukazuje mi lístky z letecké pošty.
O tom něco vím, můj pradědeček byl během první světové války pozorovatel, který z letadla fotil nepřátelské zákopy. Ale že byl v Bratislavě, to jsem dosud nevěděla. Myslela jsem, že létal hlavně někde na Balkáně. Kdyby ho tehdy sestřelili, říkám si, nevzal by si po válce moji prababičku, neměli by tři dcery, mezi nimi i mou babičku. A tudíž bych se nenarodila ani já, dumám a pozoruji, jak pan Kopřiva otevírá poslední album, kde mám známky z první republiky.
„No jo, samej Masaryk. Jakmile vzniklo Československo, zaplavily republiku známky s Masarykem, měly velký náklad. Každý je chtěl mít, každý je hrdě lepil na dopisy. Ne jako dneska…“ říká. „Stejně běžné jsou i tyhle známky Hradčan,“ ukazuje v albu. „Kdybyste ale měla jednu s razítkem z prvního dne vydání, tedy z 18. prosince 1918, měla by cenu 200 tisíc korun. Tahle stojí tak desetikačku.“
Zavíráme poslední album a pan Kopřiva mě utěšuje: „Některé věci tu máte hezké. Myslím, že dohromady byste za to dostala tak sedm tisíc,“ říká. Mně je ale jasné, že nic prodávat nebudu. Sbírka má pro mě větší cenu než těch pár korun. Je v ní historie naší rodiny. A to jsme s panem Kopřivou ještě neprošli kufřík se starými dopisy, co mám na chalupě. Tam budou teprve rodinné poklady.
Máte peníze uložit do známek?
Vzhledem k všeobecnému zdražování, inflaci, nejistotě na světových trzích i válce na Ukrajině hodně lidí přemýšlí, kam uložit své úspory, aby jim z nich alespoň něco zbylo. Vyplatí se vzácné zmánky? „No, nejlepší by asi bylo držet akcie firem, které vyplácejí dividendy. I když i to je dnes nejisté,“ přemýšlí David Kopřiva.
„Pak bych nabídl známou trojku, kde se dají uložit peníze docela bezpečně a se štěstím na tom dokonce i něco vydělat. A to je výtvarné umění, filatelie a numismatika.“ Lidé, kteří přemýšlejí, co s penězi, by se podle něj měli obrátit na odborníka, který jim poradí. „Obecně si myslím, že ceny známek jsou sice už trochu nahoře a trh je přehřátý, ale to jsem si myslel i v roce 2019. Pak přišel covid, Putin, inflace a dnes jsou některé ceniny o 100 procent dražší než tehdy,“ říká.Podle něj je důležité nakupovat opatrně, podívat se na internet, jaké jsou ceny, srovnávat. Třeba v Evropě jsou podle něj vyšší ceny než ve Spojených státech. Doporučil by se také podívat po dalších trzích.
Dnes je prý perspektivní Austrálie či jihovýchodní Asie. Vzácné známky jsou navíc likvidní po celém světě, snadno přenositelné. Není to nemovitost, kterou si v krizi nemůžete vzít s sebou. Svou hodnotu koncetrují v malém „papírku“. Známky jako bezpečné uložení finančních prostředků podle Davida Kopřivy fungují za všech krizí. „Měli jsme tu 1. světovou válku, 2. světovou válku, ropnou krizi v 70. letech… Na všech sběratelé vydělali. Navíc pokud koupíte známku za 100 000 korun před inflací, pak ji na trh nedáte bez jejího započtení. Zkrátka známky jsou bezpečný přístav pro volný kapitál,“ uzavírá.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
