Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Aleš Flašar Deníku: Srdce mi bije pro Vítkovice, ale mrzí mě, co se stalo

/ROZHOVOR/ Bývalý reprezentant, jenž nechodil pro ránu daleko, a odchovanec Vítkovic, který však slavil extraligový titul s Olomoucí, Aleš Flašar Deníku mimo jiné přiznal: Srdce mi bije pro Vítkovice, ale mrzí mě, co se stalo.

22.12.2014
SDÍLEJ:

Už pátý rok spolupracuje Aleš Flašar (vpravo) se svým asistentem Radomírem Grimmem. Od prosince 2013 vedou druholigové hokejisty Nového Jičína.Foto: Deník/Dalibor Tobola

I přes svou menší postavu býval na ledě nepřehlédnutelný. Bývalý vynikající zadák Aleš Flašar v roce 2000 ukončil hráčskou kariéru a poté se stal trenérem.

V letošní sezoně táhne druholigový Nový Jičín, kde koučuje rovněž syna Patrika, do play-off. Úspěšnou kariéru zažívá také jeho dcera Katarína, jež válí už téměř deset let v nejvyšší basketbalové soutěži v Německu. „Jsem rád, že mám šťastnou rodinu a že jsme zdraví. Nic mi nechybí. Akorát mě mrzí postavení Vítkovic vůči mému jménu, protože jsem jim nikdy neublížil. Škoda že to odskákal i syn," vypráví v dobré náladě Aleš Flašar, jenž stráví blížící se svátky tradičně v rodinném prostředí v Radvanicích, kde bydlí.

„Svátky budeme trávit doma. Manželka se věnuje výstavním psům, máme doma pudly, takže je nemůžeme nechat doma jen tak. Vánoce budeme trávit s rodinou a na silvestra jsme se domluvili s kolegou Radkem, že posedíme u nás," řekl bronzový medailista z MS v Německu z roku 1993. „Během kariéry jsem na Nový rok hrál asi jednou v životě, na dvacítkách, kdy jsme hráli s Finama a nakonec jsme skončili stříbrní," vzpomíná vítkovický odchovanec, který v příštím roce oslaví 50. narozeniny.

ALEŠ FLAŠAR Narozen: 1. března 1965 v Ostravě
Profese: hokejový obránce, nyní trenér
Hráčská kariéra: HC Vítkovice (1982-85), HC Topolčany (1985-87), HC Vítkovice (1987-93), HC Olomouc (1993-95), Slezan Opava (1995-96), ES Weißwasser (1996-98), Rosice (1998-99), HK Spišská Nová Ves (1999-2000).
Trenérská kariéra: HC Poruba (2000-04), HC Havířov (2004-05), LHK Jestřábi Prostějov (2006-09), Unia Oswiecim (2009-10), HC Orlová (2010-11), HC Baník Karviná (2011-13), HK Nový Jičín.
Hráčské úspěchy: bronz na MS 1993 v Německu, stříbro z MS U20 1985 ve Finsku, mistr ČR s Olomoucí (1993-94).
Trenérské úspěchy: postup do I. ligy s Porubou 2004, postup do I. ligy s Prostějovem 2005.
Zajímavost: Neoficiální zdroje uvádějí, že je extraligovým rekordmanem v počtu vyhraných pěstních soubojů.

Najde se něco, co byste ve své bohaté a úspěšné hráčské kariéře změnil?

Asi to, že bych odešel dříve z Vítkovic a přijal nabídky, které jsem tehdy měl ze Slovanu, nebo tenkrát ještě z Gottwaldova. Ale neodešel jsem. Moje srdce moc bilo pro Vítkovice, ale když jsem ukončil kariéru, tak mě trošku zamrzelo, jak to všechno dopadlo. Mrzí mě to dodnes, protože jsem Vítkovicím nikdy neublížil, a slyším, že prý jsem jim ublížil. Tak nevím. Odezva byla, myslím si, až moc tvrdá a to, že byla ke mně, to bych snesl, ale to, že to bylo i vůči mému synovi, tak to mě mrzelo a mrzí dodnes. A pak ještě možná to, když jsem končil v Německu a nechal se stáhnout do první ligy do Rosic. Byli jsme nováček a měli jsme dobrou sezonu, akorát že se to tam po prvním roce rozpadlo.

V sedmnácti letech jste poprvé nakoukl do nejvyšší soutěže za vítkovické áčko. Jak na začátky vzpomínáte?

To byla sezona, kdy bylo ve Vítkovicích hodně zraněných obránců, a já jsem byl trošku překvapený, že prvním, koho si pan Metelka stáhl z juniorky, jsem byl já. Přede mnou tam byli ostřílenější obránci jako Aleš Tomášek nebo Honza Vavrečka. Když jsem se ho pak ptal, proč mi dal přednost, tak říkal, že dost tvořivých obránců tam měl, ale že potřeboval nějaké obětavé. Pan Metelka mi dal šanci, a je škoda, že už tu mezi náma není.

Tehdy nebylo až tak běžnou praxí, aby se hokejista věnoval ještě boxu. Jak jste k němu přišel?

De facto mě jakoby celou dobu odrazovali od hokeje. Tak to bylo v páté, šesté nebo sedmé třídě a tak dále. V mladším dorostu, kde byli kluci jako Pavel Cagaš a třída kolem něj, se stali mistry republiky. Já jsem byl mladší ročník a medaile na mě ani nezbyla, protože mě tam ani nevzali. Rozhodl jsem se, že skončím s hokejem, a začal jsem, jakoby na černo, protože moji rodiče o tom nevěděli, chodit do boxu. U hokeje jsem ale zůstal a v podstatě jsem měl dvanáctihodinové tréninky denně. Chodil jsem na letní přípravu na hokej a k tomu ten box. Všechno dohromady mě to katapultovalo tak hodně nahoru, že ještě pořádně ani nezačala sezona a já jsem byl v sedmnáctce v repre. Stále tvrdím, že je to dobrý doplňkový sport pro hokej. Je to na dynamiku, sílu, odvahu a zůstal jsem tomu věrný. Dodnes mám pytel v garáži. I když někdy je sice opřený o zeď, ale občas ho chodím vyprášit (směje se).

Jak vzpomínáte na působení v reprezentaci?

Reprezentoval jsem ve dvou obdobích. Jednou za Československo, kde mě trénoval pan Neveselý. Na jednom z turnajů Izvestia jsem z toho byl opravdu vykulený, protože to jsem koukal, jaký to byl fičák. A dva roky na to, kdy mě povolal pan Hlinka, už jsem byl trošku ostřílenější a věděl jsem, do čeho jdu. Tam jsem v nároďáku odehrál něco přes sezonu a byl jsem spokojený. Hrát pod panem Hlinkou, to byla velká radost. Byl to super člověk.

Traduje se, že jste měli s dalším vyhlášeným tvrďákem, Leo Gudasem, jakousi úmluvu. Jak to tenkrát bylo?

Hráli jsme spolu od sedmnáctek až do dvacítky, kde jsme získali stříbro na mistrovství světa, a byli jsme spolu v jedné obraně. Dokonce se nám podařilo dostat se do béčka All Stars turnaje. Byli jsme velcí kamarádi a stále jsme. Byl to tvrďák a já jsem si taky daleko pro ránu nechodil, takže jsme měli úmluvu, že se spolu nebudeme řezat. Ale bylo finále proti Spartě a Leo tu domluvu trošku porušil (usměje se). Když jsme šli do souboje, tak mě podkopl, a já, jak jsem padal, jsem mu vyhodil rameno, když jsem na něj dopadl. Nakonec to dopadlo dobře, dali mu to dohromady a MS stihnul. Spali jsme spolu znovu na pokoji a akorát tam říkal, že má právo volby, kvůli tomu bolavému ramenu.

Po návratu z bronzového MS v Německu v roce 1993 jste odešel z Vítkovic do Olomouce. Byl to vynucený odchod?

Těžko říct, jestli nucený, určitě nenucený. Přiznám se, že mi tam došla trpělivost. Co si budeme nalhávat. Platové otázky byly dost jiné než dneska a v době, kdy jsem byl reprezentant, tak mě trošku bolelo to, že jsem bral o dvě třetiny méně peněz než řadoví hráči extraligy v jiném klubu. K dohodě tenkrát nedošlo. Už na MS jsem dostal nabídku od Pavla Čecha do Olomouce, která byla na tu dobu vhodná pro reprezentanta. Tak jsem se sebral a odešel jsem. Bolelo mě to, protože dodnes tvrdím, a nikdo mi to nevyvrátí, že kdyby si ve Vítkovicích trošku více vážili odchovanců, tak ten titul byl tehdy v Ostravě, protože rok přede mnou odešel Pavel Cagaš, a v době, kdy jsme udělali s Olomoucí titul, tak nás tam bylo šest Ostraváků. Někdo si bude možná vykládat, že kecám nebo že jsem nějak zapšklý na Vítkovice, ale je to naopak. Vítkovicím fandím, mám je rád a do konce života mi zůstanou v srdci. Akorát mě mrzí, že odchovanci tam byli vždycky dobří, jenom když se hrál spodek, a jak před sezonou o něco šlo, tak se příchozí hráči měli lépe než domácí. Četl jsem článek, kde se Dan Kysela z Vítkovic obul do některých hráčů, a je na tom kus pravdy.

Jak vzpomínáte na vyhrané finále, ve kterém jste porazili Pardubice?

Byla to fantastická sezona, fantastická parta a skvělé vedení. V semifinále už jsme prohrávali s Kladnem 0:2 na zápasy. Přijeli jsme domů a venku stálo asi 200 lidí a fandili nám. Pátý zápas jsme vyhráli na Kladně a šlo se do finále s Pardubicema. Pardubice měly v té době silný mančaft. Pospíšil, Šejba, Radek Biegl v bráně. Taky překvapily, protože šly ze sedmého fleku, my z osmého. Tam jsme měli trošku smůlu v prvním zápase, ve kterém jsme byli lepší, ale prohráli jsme na penalty. Ve druhém jsme zase byli horší, ale na penalty jsme vyhráli. Tam si s námi sportovní bůh trošku pohrál a doma jsme to zvládli. Byla to euforie a byl to jeden z mých nejlepších okamžiků kariéry. Nedalo se to popsat, když vlastně rok předtím jsem stál na druhé straně, v týmu, který prohrál, když jsme s Vítkovicemi podlehli Spartě.

Kdy vás napadlo, že budete trenérem?

Na Slovensku už mě hokej ne že přestával bavit, ale začínal jsem pociťovat, že jak se mi celkem vyhýbala zranění, tak mě začal trápit chronický zánět v lokti a nastupoval jsem každý zápas s opíchanými lokty. Byl jsem daleko od domova a přiznám se, že jsem začal ztrácet motivaci. To už jsem přišel na to, že mladým klukům na ledě přestávám stačit a že je čas skončit. Chtěl jsem to pak ještě zkusit, ale se Slovákama jsem se nedomluvil, nerozvázali mi transfer, takže jsem se přesně na rok 2000 vrátil domů. A tak nějak mě pak napadla trenéřina. Jednak jsem to měl v rodině, otec byl trenér celý život, a chtěl jsem to zkusit. Céčko jsem dostal za to, že jsem byl v reprezentaci. Přihlásil jsem se pak na béčko a vyšlo to. Zkraje sezony jsem dostal šanci trénovat Porubu. Znovu byl u toho pan Metelka, po kterém jsem chtěl, ať to vezme, že mu budu dělat asistenta, ale on řekl, že ne, že se bude věnovat juniorce. Řekl, ať se toho nebojím, že ho taky hodili do jámy lvové. Takže jsem to zkusil a zůstal u toho (usměje se).

Kdy jste navázal spolupráci s vaším nynějším asistentem Radomírem Grimmem?

Znali jsme se z dřívějška, protože Radek taky koketoval s Vítkovicemi. Byl to bek, který měl určitě na extraligu, ale myslím si, že doba ho trošku zabrzdila. Tenkrát mu tam jeden trenér řekl: Životospráva nulová (směje se). Radek hrával v Orlové, já jsem se vracel z Polska, dostal jsem nabídku a hledal jsem k sobě asistenta. Je fůra asistentů, kteří čekají na vaši chybu, aby se vám vyšplhali po zádech nahoru. S Radkem jsme si sedli a já jsem rád, že ho mám. Děláme spolu pátý rok a je to asistent podle mého gusta. Nemusím se bát, že když udělám chybu, bude hned u vedení se slovy, že by to vzal místo mě (směje se).

V Novém Jičíně už se dlouho nevyvolávalo jméno trenéra. Všiml jste si v posledních zápasech skandování na vaši adresu?

(usměje se) Je to strašně pěkné a divákům za to děkuji, ale vždycky zdravím diváky s takovým strachem, protože kdysi, když jsem začínal trénovat, tak vyvolávali moje jméno, a když jsem je pozdravil, tak jsme vždycky dostali takovou dardu, že jsem prosil diváky, ať mě nevyvolávají, a když, tak až po zápase. Máme s Radkem pravidlo, že stojíme pořád na zemi. Nad nikoho se nesnažíme povyšovat, nikoho se nesnažíme urážet. To je naše krédo. Hokejový bůh je strašně spravedlivý. Lepší je vždycky stát na zemi, a to nejenom v hokeji, ale i celkově v životě.

Autor: Dalibor Tobola

22.12.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Tak vypadá vítězný model architektů Terezy Hozové a Davida Grabce z Bílovce. Jednotlivá zastavení křížové cesty budou vytvořena z kovu v kombinaci s betonem.

V Bílovci se bude stavět křížová cesta

Ilustrační foto.

Obec Mořkov chce zvelebit centrum

Hokejisté kopřivnické Tatry pomohli dobré věci

Druholigoví hokejisté Tatry Kopřivnice společně darovali krev v Krevním centru Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě.   

Evropské poháry? Postupně za tím půjdeme

Říká v rozhovoru pro Deník spojka extraligové Kopřivnice Patrik Fulnek, který by rád pomohl naplnit čtyřletou vizi klubu.  

Ve vlaku hořelo. Okolnosti vyšetřuje policie

Policisté vyšetřují okolnosti požáru, který vypukl na toaletě železničního vozu vlakového spoje R 820 směřujícího z Bohumína do Brna. Stálo se tak 1. října kolem jedenadvacáté hodiny.

Dvojitý úspěch novojičínských basketbalistů: výhra v soutěži a postup v poháru

Basketbalisté Nového Jičína se nejprve v neděli dočkali druhého vítězství v nové sezoně 1. ligy, sk. Východ, když v domácím prostředí zdolali rezervu Opavy 79:68 a ve středu pak uspěli i ve 3. kole českého poháru, když z palubovky druholigové Holice přivezli postup po vítězství 75:65.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení