O hokejistech či fotbalistech často slýcháváme, že toho kromě svého milovaného sportu příliš neumí a pro obyčejný život nejsou moc použitelní. To ovšem ani zdaleka neplatí vždycky. Stačí si chvilku popovídat s novojičínským hokejistou Dominikem Kafkou. Brzy pětadvacetiletý forvard Ďáblů je totiž vystudovaným magistrem, na Vysoké škole báňské navíc pracuje na doktorském titulu. Doma v Česku nastupoval za Vítkovice, Frýdek-Místek, Porubu nebo Opavu, mihl se také v Maďarsku. V sezoně 2020/21 už si ale dost možná nezahraje, druhá liga totiž bude nejspíše předčasně ukončena.

Dominiku, z letošní sezony stihl Jičín odehrát pouhých pět zápasů. Dá se začátek nějak hodnotit?
To se hodnotí velmi těžko, je to jen pět zápasů, což je víceméně nic. Ani jsme vlastně nehráli s každým. Skončili jsme negativně, to nás mrzí, ale odehráli jsme třeba krásný zápas se Znojmem, kde jsme mohli udělat nějaké body. Celkově to ale bylo zvláštní, v soutěži se odkládaly zápasy, spělo to k tomu, kde jsme teďka. Vypovídající hodnotu odehrané zápasy moc velkou nemají.

Když to vezmeme i s přípravou, jak moc byla znát přítomnost covidu?
V přípravě to ještě až tak moc cítit na nás nebylo, spíše u soupeřů. Měli jsme jet hrát přípravný turnaj na Slovensko, do Púchova, ale ani jedno utkání nevyšlo. Proto jsme hráli jen s Kopřivnicí, Valmezem a dalšími. U nás covid naštěstí nebyl, až po ligovém zápase s Kopřivnicí se muselo jít na testy a pozitivní je měli asi dva kluci, to už ale stejně byl konec. Nijak extra nás to nezasáhlo, bylo ale určitě znát, že se něco děje. Bohužel to dopadlo takto, my se s tím musíme smířit a asi se pomalu začít chystat na další sezonu.

To je pravda, v posledních dnech vyšla zpráva hovořící o tom, že ukončení druhé ligy už je jen formalitou…
Šlo o vyjádření svazu, ligu nebude možné dohrát v regulérním termínu, není reálné, abychom hráli někdy v květnu nebo červnu. Počítáme s koncem, ta naděje, že by se ještě hrálo, je opravdu velmi malá.

V souvislosti s vámi se po vydařené loňské sezoně mluvilo o Chance lize. Vnímal jste to?
Určitě ano, něco málo proběhlo, ale já jsem v klubu už před sezonou říkal, že nikam nepůjdu. Nemělo to pro mě smysl ani roky předtím. Měl jsem navíc letos státnice, věděl jsem, že chci mít v hlavě klid i na své další projekty, kterým se věnuji. Mohlo se stát, že bych musel kvůli tréninkům vstávat brzy ráno, jezdit přes celou republiku a přitom ani nevěděl, jestli budu hrát. A popravdě bych si ani moc nepolepšil finančně, v Jičíně máme podmínky výborné. Měl jsem ještě v lednu jednu nabídku z Německa, jak ale říkám, můj odchod není na pořadu dne. Musela by to být velice lukrativní nabídka, hlavně po herní stránce. Chci hlavně hrát, jinak to člověka nebaví.

Takže vás setrvání nemrzí ani skrz to, že se první liga normálně hraje, kdežto druhá liga stojí?
Samozřejmě že mě stopka štve, ztratili jsme veškerý pohyb. Já jsem sice nějaké ledy absolvoval, šel se sklouznout, abych byl když tak byl připravený. Je to ale realita. Chance liga je podporovaná svazem, sponzory, hodně kluků se v ní hokejem živí. Divil jsem se tomu, že se nerozjela už s extraligou. Samozřejmě jsem věřil, že se rozjede i druhá liga, ale u nás to není jen hokej, všichni chodí do práce nebo studují. S nařízeními vlády bohužel nic neuděláme.

Jak tedy nakládáte s nebývalým množstvím volného času?
Když jsem tuhle sezonu začínal, rozvrhl jsem si krásně celý den, kdy jsem od rána do večera měl program a perfektní time management. Řídím se ale tím, že všechno špatné je pro něco dobré, snažím se to v něco přetavit. Můžu se tak více věnovat škole, přítelkyni nebo svým projektům a sobě. Čas se snažím využívat racionálně, není to pro mě vyloženě na škodu, i když je to samozřejmě nezvyk. Návrat ke sportu bude těžký, těžko se doma nutí ke cvičení.

Školu máte nastavenou hodně vysoko, že?
Prolomilo se to někdy během mého konce ve Vítkovicích. V ten moment se mi hokej znechutil, neviděl jsem v něm smysl, který jsem našel až v Jičíně. Začal jsem si tedy na Báňské budovat školu, i když jsem nikdy nebyl nějaký velký studijní typ. Zjistil jsem, že to nějakým způsobem dávám, když má člověk snahu a trochu tomu věnuje, dá se to. Nakonec jsem jeden z největších studentů z hokejovky. Mám to nastavené tak, že mě to jednou bude živit, kariéra jednou skončí. Člověk se pak o něco musí opřít. Bakaláře jsem vystudoval v oboru Management se specializací na sport, což má i několik kamarádů z druhé ligy. Poté jsem pokračoval obyčejným managementem, momentálně už se snažím o doktorské studium.

Díky škole jste se dostal i na dvě univerziády, to asi musela také být parádní zkušenost…
Přesně tak. Ani jsem nevěděl, že něco takového je. Nejprve mi o tom řekl v Porubě David Zachar, říkal jsem si, že by to určitě nebylo na škodu. Nakonec z toho byla životní událost, jsou to klasické olympijské hry, akorát pro studenty. Všechno vypadá úplně stejně, jsem rád, že jsem byl na dvou univerziádách, protože je to opravdu neskutečný zážitek. Není to navíc jen tak, že by se tam člověk šel jen vyplácat, atmosféra na vás dýchne. Jsou tam samozřejmě rozdíly, v roce 2017 jsme porazili Švédsko 5:0 a podobně. Je škoda, že je tato akce v mnoha zemích podceňovaná. Na poslední univerziádě jsme hráli s Ruskem, které mělo v týmu několik kluků se starty v NHL nebo hráče z KHL. Celá akce trvá asi měsíc, myslím si, že třeba klukovi, který hraje extraligu, by nic neuteklo, je to ale samozřejmě na každém. Znova ale opakuji, jsem strašně šťastný, že jsem si to mohl vyzkoušet.

Kde se univerziády konaly?
Ta první v roce 2017 byla v Almaty, v Kazachstánu. Tam to bylo docela divoké, ale je to prostě jiný kraj. Poznali jsme, jak tam třeba fungují Ubery, za úplných pár korun vás svezou na konec města, na druhou stranu se tam třeba stal atentát na nějakou jejich slavnou osobnost, člověk moc nevěděl, co má čekat. Bylo to takové dobrodružství. Ta loňská byla v Rusku, v Krasnojarsku. Ta byla o stupínek výše, Rusové se asi chtěli blýsknout. Drtivou většinu medailí obsadili domácí, s tím se ale asi dalo do určité míry počítat. Místo bylo akci přizpůsobené, museli do toho dát spoustu peněz. Pro nás pořádali koncert Johna Newmana, když jsme někam jeli, tak před námi i za námi byli policisté. Bylo to trochu jako na letišti, ve vesnici jsme byli hodně hlídaní, úplně zakázaný byl alkohol. Samozřejmě to někteří zkoušeli, první problém měli Slováci, prostě to nešlo. Člověk se trochu bál, když po vás řve někdo se samopalem, jde z toho mráz po zádech. Postaráno ale o nás bylo opravdu po všech směrech, celé to stálo za to.

Kromě univerziád jste si vyzkoušel hokej i v Maďarsku, kde jste hrál Erste ligu za debrecínský EAC…
To bylo po sezoně, kdy jsem zjistil, jakým způsobem kluby fungují a jak se někdy chovají k hráčům, takže jsem chtěl jít do zahraničí. Tehdy bylo těžké odejít v tom, že jsme bráni až ve druhém sledu za Kanaďany, Švédy a tak dále. Udat nějak rozumně českého hráče není tak jednoduché. DEAC byl univerzitní tým, tamní školy mají spoustu peněz, takže se rozhodli, že si udělají hokejový tým. Dostal se tam k tomu český trenér David Musial, první rok tam měl z Jičína Kubu Ižackého, Kubu Běhala a Dominika Novotného, pro zahraničního hráče měli ještě jedno volné místo. Hráli zrovna turnaj v Porubě, takže jsem agenta uprosil, ať mi aspoň dají zkoušku. Ve dvou zápasech se mi dařilo, David mi pak řekl, abych s nimi jel i na turnaje do Rumunska a Maďarska. Bodově se mi dařilo, takže jsem podepsal na tři měsíce.

Nakonec z toho bylo devět soutěžních zápasů…
Moc jsem nevěděl, do čeho jdu. Byly tam na Maďarsko super podmínky, i když některé věci byly dost jiné. U nás jíte před zápasem kuřecí prso s rýží, kdežto oni tlačí smažený sýr a nevadí jim to. V sezoně jsem v prvních dvou zápasech nedal gól a pak už jsem moc nehrál. Začala mi taková deka, kdy jsem si říkal, že musím dávat branky. Moc jsem tam nechtěl být, něco tomu chybělo. Poznal jsem ale, jak funguje zahraničí, člověk nemá nic jistého. Jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet, navíc mi tam zůstala spousta přátel.

V posledních letech jste se usadil v Jičíně. Míříte ještě výš?
Musí to pro mě mít smysl. Pokud by něco zajímavého přišlo a počítalo by se se mnou pro nějakou roli v týmu, určitě bych šel. Vždycky svou budoucnost prvně konzultuji v Jičíně, vím totiž, že hráčům nestojí v cestě. V Jičíně můžu hrát patnáct nebo dvacet minut za zápas a mít z toho radost. Nepotřebuji někde hrát pár minut, to je pro mě ztráta času.