Do hokejového světa ho vyslala Poruba, kde si Dusík připsal také svůj první druholigový start, který ovšem zastínilo úmrtí jeho otce. Následně se nadějný obránce vydal sbírat zkušenosti do Nového Jičína, kde v sezoně 2013/14 patřil k defenzivním stálicím. O dva roky později byl tehdy třiadvacetiletý obránce u euforické první sezony Kopřivnice ve druhé lize. Všechno opět vypadalo růžově, jenže pak přišla čára přes rozpočet. Michael Dusík měl těžkou autonehodu, poté přišly problémy s kolenem a výsledkem byla dvouletá pauza od hokeje. Návrat na ledové plochy přišel až v loňské sezoně, kdy podal pomocnou ruku Bohumín. Od letoška Dusík hájí barvy Horního Benešova, rád by si však ještě zkusil alespoň druhou ligu.
Michale, čím vás zlákal Horní Benešov?
Můj momentální spoluhráč Petr Prokop už tam hrál minulou sezonu, takže jsme se bavili o tom, jak to v klubu funguje. Dal mi samé dobré reference. Hlavně mě ale zaujalo to, že se jim v posledních sezonách nedařilo a začal se skládat nový tým, tak jsem si řekl, že bych u těchto lepších zítřků chtěl být. Když jsem slyšel a viděl ta jména, která v týmu jsou, bral jsem to jako velkou výzvu.
V prvních několika kolech jste ale uhráli jen bod. Myslíte, že má tým kvalitu na špici krajské ligy?
Řekl bych, že určitě. Na tréninku jsme se spolu sešli jenom párkrát, navíc jsme ani nehráli přáteláky, takže tým spolu moc nehrál. Spíše jsme se s kluky potkávali jako protihráči a ne spoluhráči. Všechno si to potřebuje správně sednout, sehraní ještě nejsme, ale řekl bych, že je to otázka času. Papírově máme jeden z nejlepších týmů.
Bydlíte v Ostravě, není to pro vás do Benešova trochu zajížďka?
Není to nejblíž, hokej mám ale pořád rád. Co bych pro něj neudělal (úsměv).
Právě v Ostravě jste s hokejem začínal, v Porubě jste prošel celou mládeží a dokonce nakoukl i do áčka…
Bylo to v sezoně 2012/13, poslední rok, kdy jsem byl v juniorce. V ní se mi bodově hodně dařilo, na obránce jsem měl dobrá čísla. Od prosince jsem trénoval s áčkem. V únoru mi ale během sezony umřel otec, shodou okolností to bylo v den zápasu s Frýdkem-Místkem, ve kterém jsem měl původně hrát, ale vzhledem k situaci jsem zůstal na střídačce. Odehrál jsem až poslední minutu, od Poruby to bylo pěkné gesto. Potom jsem ale nějakou dobu netrénoval, na hokej jsem vůbec neměl náladu. V létě jsem se pak neprosadil do sestavy, konkurence byla v týmu velká. Nebral jsem to však zle, byl jsem rád, že jsem mohl jít do Nového Jičína.
Tam jste se poprvé výrazněji prosadil…
Pan Hinner, manažer Poruby, se spojil s Jičínem a doporučil mě. Seběhlo se to ze dne na den. Po týdnu mi v Jičíně nabídli smlouvu a byli rádi, že jsem zůstal. Nakonec jsem byl na ledě často, i když jsem se do toho první měsíc hlavně dostával. Hrával jsem v první obraně, angažmá v Jičíně mi do hokeje hodně dalo. Dostal jsem díky tomu mužský hokej do sebe, je to něco úplně jiného než juniorka.
Tým tehdy vedl Aleš Flašar, bývalý výborný obránce a na druholigové scéně trochu kontroverzní postava. Jak jste jej vnímal?
Já ho beru jako jednoho z nejlepších trenérů, který mě kdy vedl, na pana Flašara nedám dopustit. Každý trenér je jiný, ale co se týče přístupu k hokeji, na vysvětlování taktiky a dalších věcí byl výborný.
V další sezoně jste však nikde nehrál, proč?
Nehrál jsem, protože se mi nesešly nějaké věci, takže jsem v různých klubech jen chodil na tréninky. Byl jsem v Bohumíně nebo chvíli s juniorkou Poruby. Až další rok se mi naskytla možnost jít do Kopřivnice.
Tam tehdy panovala po postupu z krajského přeboru velká euforie…
Na to mám krásné vzpomínky. Přišel jsem do týmu, který vyhrál krajský přebor, a sedmdesát procent kluků pokračovalo i ve druhé lize. Jsem rád, že jsem je mohl poznat a zahrát si s nimi. V šatně to žilo, bylo cítit, že jsou kluci rádi za to, co si vybojovali.
Sedmým hráčem pro vás byli fanoušci, těch chodilo opravdu hodně…
Je to nezapomenutelné. Fanouškovské zázemí bylo nádherné, domácí zápasy byly všechny krásné.
I vám se bodově celkem dařilo, jedenáct bodů na obránce není špatných. Berete to jako svou nejpovedenější sezonu?
Rozhodně. Oproti prvnímu roku v Jičíně už jsem byl otrkanější, už jsem věděl, co od mužského hokeje čekat. Navíc jsem byl v tom roce před Kopřivnicí často na ledě, takže jsem pracoval na určitých věcech, které mi chyběly, což potom bylo znát.
Proč jste tedy v klubu dále nepokračoval?
Byli jsme s vedením domluvení, jenže v červnu jsem měl těžkou autonehodu, byla to má mladická nerozvážnost. Až do listopadu jsem byl doma s krční páteří a pořezanýma rukama. To mě zastavilo jeden rok, řekl jsem si, že už hrát nebudu. Pořádně jsem kvůli páteři ani nemohl otočit hlavou. V březnu jsem sice nakonec začal trénovat na suchu, v červnu mi ale nevydrželo koleno a natrhl jsem si meniskus. Šel jsem na operaci a ucpaly se mi v noze cévy, takže to byla druhá sezona v háji. Jedna sezona se mi povedla, další dvě mi ale nebylo přáno.
Nicméně dokázal jste se vrátit, pomocnou ruku vám dal Bohumín…
V prosinci 2018 jsem mluvil s Markem Ivanem, hokej už mi chyběl, tak jsem se ho zeptal, jestli bych s nimi mohl na led. Začal jsem s nimi trénovat, nakonec jsme se domluvili, že zůstanu na další sezonu, ve které jsem už hrál. Bez hokeje prostě vydržet nešlo, dodneška sleduju kluky z Kopřivnice, držím jim stejně jako Novému Jičínu palce.
Máte ještě ambice se o druhou ligu poprat, nebo už hrajete jen pro radost?
Nebudu nic nalhávat, hlavou mi to vrtá, je možné, že to budu chtít po aktuální sezoně zkusit. Myslel jsem si, že se v Benešově sezona odehraje celá a pak bych to někde na zkoušku zkusil, zatím ale nehrajeme, uvidíme, jak to celé dopadne. Optimisticky doufám, že se začne hrát. Ale vzhledem k tomu, že pracuju v nemocnici, tak bych realističtěji řekl, že se sezona nedokončí.
Jak z pozice člověka pracujícího ve zdravotnictví prožíváte rok 2020?
Je to náročnější než obvykle, je znát, že covid mezi námi je. Nechci lidem říkat, jak to je, nebo není, ale v nemocnici to prostě vidět je, atmosféra je úplně jiná. Lidé, kteří v nemocnici nepracují, vidí jen něco, my toho vidíme daleko víc. Za sebe musím říct, že to opravdu žádná sranda není.
Jste schopen se od toho v osobním životě oprostit, nebo to člověk pořád má v hlavě?
Vždycky jsem se těšil na trénink (úsměv). Ale i teď se to dá. Zajdu si se psem na procházku, volný čas trávím různými aktivitami venku, rád jezdím odpočívat na ryby. Snažím se normálně fungovat.
