Je to sice už nějaký pátek, co skončil s aktivní hokejovou kariérou, jeho názory na brankářské řemeslo jsou však mezi fanoušky i novináři žádané. I proto bývalý gólman a legenda světového hokeje Dominik Hašek dění v Česku i v zámoří sleduje. „Ne že bych chodil každý den na stadion, ale minimálně na statistiky koukám,“ řekl exkluzivně pro Deník hrdina z Nagana.

Ve vítkovické Ostravar Aréně jste před devíti lety slavil s Pardubicemi titul. Jak na finále vzpomínáte?
Samozřejmě jsou to jen nejkrásnější vzpomínky, protože to byla poslední sezona v Pardubicích, já jsem se vrátil a měl jsem možnost vyhrát titul. Byl to takový sen, se kterým jsem se do rodného města a extraligy vracel. A povedlo se. Měli jsme výborné mužstvo a rozhodující zápas jsme vyhráli v prodloužení. O to větší náboj to mělo, že jsme to mohli slavit hned po tom gólu. Navíc tu byli v hojném počtu i naši fanoušci, to se to pak jinak prožívá.

Vybaví se vám i jiné zápasy z ostravského ledu?
Pár zápasů jsem odehrál ještě na Kotasově stadionu. První utkání jsem absolvoval začátkem osmdesátých let, takže pamatuju dobu, kdy Vítkovice sestoupily z ligy. (zasměje se) Vzpomínám si, že to byla pravá hokejová hala, kde diváci byli blízko a opravdu to dunělo. Atmosféra byla vynikající, dnes je to už víc o komfortu.

Hodně pamětníků zmiňuje skvělou kulisu, když se sešlo dvanáct tisíc diváků…
Já tedy nepamatuju dvanáct, spíše šest sedm. Navíc tady nešlo o velikost, ale o to, že spousta míst byla na stání, takže se lidé mohli víc zmáčknout. Myslím si, že stačilo, když přišlo čtyři pět tisíc, a už to bylo znát.

Pojďme k brankářům. Předpokládám, že je sledujete…
Víte, já to nerad hodnotím, protože sice to sleduju, samozřejmě, ale ne dennodenně. Koukám na sestřihy a nejlepší okamžiky, čtu si o tom, ale víc detailně ne. Co můžu říct je to, že mě mrzí, že teď není ve světě jednička, která by pravidelně chytala v NHL jako starting goalie (první brankář), jako to bylo za nás. Přitom si myslím, že máme výborné gólmany, jen nikdo není v pozici jako my. Těžko říct, čím to je. I když třeba David Rittich teď v Calgary chytá, tak uvidíme. Mohl by mít úspěch. A určitě bych nezapomínal, že i v lize máme kvalitní brankáře. Vždyť i vy tady jednoho máte.

Na mysli máte vítkovického Patrika Bartošáka, navíc v nedalekém Třinci válí i Šimon Hrubec…
No, vidíte. Díval jsem se na statistiky, tak tu jsou dva ze tří nejlepších brankářů v republice. Nevím, koho bych označil za jedničku, je to strašně vyrovnané. Každopádně to, že oba týmy Vítkovice i Třinec jsou na špici, je prací především brankářů.

Jak hodnotíte jejich výkony?
Co na to říct? Oba byli naposledy na srazu v nároďáku, určitě tam nejsou náhodou. Ale jak už jsem řekl, nechci to hodnotit úplně do detailu, protože nejsem každý den na stadionu. Navíc u brankářů to chce více sledovat. Ale jejich statistiky jsou vynikající.

Otázka na závěr. Konec kariéry ohlásil fotbalový brankář Petr Čech. Co říkáte, že se k tomuto kroku rozhodl v necelých sedmatřiceti letech?
Já myslím, že je ideální, aby si dal rok pauzu a pak ještě čtyři pět let chytal jako bůh. To by určitě šlo. (usmívá se) Ale jistě záleží na jeho povaze, jaké má plány. Já jsem si v jeho letech také dal rok přestávku a nelitoval jsem, že jsem pak začal znova.

Opravdu?
Když se dvakrát vrátíte a jednou vyhrajete Stanley Cup a jednou extraligu, tak to neznamená, že to bylo špatné rozhodnutí. (úsměv)

Bartošák: Nagano? Vzpomínám na ukradené boty

K hokeji jej přivedl strýc a útočník Radek Bonk, lásku k brankářskému řemeslu pak budoval pomocí jeho spoluhráče a bývalého gólmana NHL Patricka Lalima. Strážce vítkovické svatyně Patrik Bartošák byl na začátku své dráhy hodně ovlivněný Ottawou.

Jako dítě se dostal i do šatny Senátorů, kde vedle kanadského gólmana působil také nynější trenér brankářů Vítkovic Martin Prusek. „Ani nevím, jestli si to Martin pamatuje. Byli jsme tam na turnaji, strejda mě vzal do kabiny a tam jsem od každého dostal podepsanou hokejku. Nečekal jsem to, o to to bylo krásnější. Strašně dlouho jsem je pak měl doma a strážil jako oko v hlavě. Dnes už ale ani nevím, kde jim je konec,“ usmívá se v rozhovoru pro Deník Bartošák.

Sledoval také legendárního Patricka Roye v Coloradu. „Četl jsem o něm, že měl řadu rituálů. Je zajímavé, že i tito borci se na tohle spoléhají, a doufají, že jim to pomůže. Jen to ukazuje, že jsou to také lidé a nikoli pouze stroje na peníze,“ myslí si Bartošák.

Pozadu v jeho očích ovšem nezůstával ani Dominik Hašek. Zvláštností však je, že když celý národ doufal ve zdolání Rusů ve finále olympijského turnaje v Naganu, u Bartošáků řešili jiný problém. „Ukradli nám boty,“ zakaboní se. „Bydleli jsme s našimi v paneláku v Kopřivnici a ve sklepě jsme měli schované zimní boty. Nebyli jsme nejbohatší rodina, navíc nezmizel jeden nebo dva páry. Byl to takový hořkosladký den,“ vzpomíná.

„Hašana nešlo přehlédnout. Je to nejlepší gólman historie. Na jeho styl se snáší kritika dodnes, ale fungovalo to, a předčil stylovější gólmany. A nadchl tím spoustu kluků. Jeho výkony a úspěchy jsou legendární, dlouho je nikdo nepřekoná,“ je přesvědčený Bartošák.

Vnímá, že dnes může být vzorem pro budoucí hokejisty on. Jako zodpovědnost to ale nebere. „Pořád si plním svůj sen, svůj příběh a vím, že mám na víc. Můžu dojít dál. Jestli někoho inspiruju, jsem určitě rád a doufám, že nezklamu, ale také věřím, že se ještě někam posunu,“ zakončuje Patrik Bartošák.

Hrubec: Dominátor byl bůh, první vzor Košák

Jeho dres měl vystavený nad postelí. Třinecká jednička Šimon Hrubec přiznává, že fenomenální Dominik Hašek ovlivnil směr, kterým se jako dítě ubíral. „Když jsme triumfovali v Naganu, bylo mi sedm. Celou republiku zachvátila hokejová horečka. Hašan byl bůh, pobláznil asi každého včetně mě. Každý kluk se v něm viděl,“ vzpomíná v rozhovoru pro Deník Hrubec.

S otcem Stanislavem sledovali videa s Haškovými zápasy a jeho zákroky. „On měl svůj vlastní styl, bavilo mě koukat na to, jak chytá,“ přiznává Šimon Hrubec.

Po Naganu si jeho dres pověsil nad postel. Dominik Hašek byl totiž jeho velkým vzorem. Ale nebyl prvním. „Když jsem s hokejem začínal, byl jsem v mužské šatně u Petra Košáka z Vimperka. Byl jsem vysoký asi jako jeho betony. Říkal jsem si, že jednou bych chtěl být také hokejový brankář jako on,“ usmívá se Hrubec.

„Stejně jako Hašan chytal i on s mřížkou, možná proto mě pak Dominik tolik oslovil. Ale to jsem jistě nebyl sám, Hašek měl vliv na celou naši generaci. Na turnaj století se nezapomíná,“ uznává.

Postupem času a s tím, jak malý Šimon rostl, se k Haškovi přidávaly další vzory. „Někde se mi povedlo získat dres Patricka Roye, takže i z něj se stal můj oblíbenec. Haškovu kariéru jsem ale dál sledoval. Je neskutečné, co v NHL dokázal. Dva Stanley Cupy, šestkrát Vezina Trophy,“ uznale pokyvuje hlavou. „Líbili se mi i další brankáři, Belfour, Brodeur. Pak už se ze vzorů stali gólmani, od kterých jsem se mohl něco přiučit. Takovým posledním byl třeba Švéd Lundqvist,“ přibližuje Hrubec.

Dnes patří Hrubec sám k tomu nejlepšímu, co je v domácí soutěži k vidění. A podobně, jako se kdysi k němu zachoval Petr Košák z Vimperka, se nyní Hrubec snaží chovat k malým hokejistům. Neodmítne radu, žádost o podpis nebo fotografii. „To nejmenší, co jako hokejisté můžeme udělat, je, že sami inspirujeme další generace dětí k tomu, aby v životě dělaly něco smysluplného,“ uzavírá Šimon Hrubec.