Nebýt loňského bronzu na mistrovství světa v Tampere, který ovšem se vší úctou k českým reprezentantům zařídila především zámořská výpomoc v čele s Davidem Pastrňákem, čekala by domácí továrna na medailový úspěch z velkých turnajů dodnes. Na tom se nejspíš všichni shodneme. A letošní šampionát to celé jenom symbolicky podepsal.
Co je špatně? Jednoduchá odpověď. Úplně všechno. Od výchovy mladých hokejových bojovníků, střízlivé konkurence, nedostatku kvalitních trenérů, až po katastrofální vizitku tuzemské značky na mezinárodní scéně. Suma sumárum, k upřímnému hodnocení současného stavu v českém hokeji snad ani není třeba sklenky čistého vína.
Informace o tom, že je skutečně na místě začít urychleně dobíhat ujíždějící vlak, postupně dokráčela oklikou až do libeňských kuloárů, kde se ovšem tehdy více probíraly novinky na trhu luxusních aut a neřesti z Pařížské ulice. Navzdory tomu se pomalu loučící boss Tomáš Král rozhodl třísknout do stolu a společně se svými „odborníky“ přispěchal s novým plánem.
Svazový plán dostal svůj název „urgentní pomoc ze zahraničí“ a do hlavní role byla jmenována finská špička ve svém oboru Kari Jalonen. Když už spodní patra rezaví, tak ať to alespoň na střeše vypadá důstojně.
Jalonen je proti mocipánům příliš malý hráč
Rodák z Oulu ihned obdržel z vedoucích křesel zásadní úkol: naučit český hokej zase vyhrávat. Nic víc, nic míň. Nemusí to být přímo Smetanova Vltava na ledě, hlavně ať to hraje. Jalonen přikývl, začal v tichosti pracovat a po pár měsících už zvonil na svazové kanceláře s bronzovou kráskou na krku. Tady máte, co jste chtěli. A jedeme dál.
No, dost možná jsme právě dojeli do konce. Stačilo totiž jediné škobrtnutí a nové vedení v čele s Aloisem Hadamczikem vyběhlo z klece jako hladová smečka divoké zvěře. Ty jsi nám před rokem oprášil medailovou tradici? Koho to dneska zajímá. My chtěli další úspěch. A ten nemáme. V tu chvíli šly veškeré zásluhy sympatického Fina na obživě národního týmu stranou.
Do popředí totiž nastoupila nám již dobře známá politika. A v té je (bohužel) ostřílený kouč ze severu příliš malý hráč. Proti současným mocipánům, kteří se rozhodli třiašedesátiletého Fina vyštípat ještě před zahájením přípravy na blížící se domácí šampionát, neměl od začátku žádnou šanci. To se všeobecně vědělo. Nezbývalo než čekat a jenom doufat, že zvítězí selský rozum.
Ale už jenom fakt, že taková kapacita v trenérském řemeslu se musí několikrát vypravovat do Libně, aby se zpovídala ze svých hříchů napáchaných během letošního turnaje v Rize a Tampere, je jednoduše komediální. Respekt a jakási úcta by se možná nabízely.
Svazová párty ještě zdaleka nekončí
Takže definitivní konečná? Kdepak. Žal se odkládá a namísto toho přichází výjimečná divadelní show v podání výkonného výboru, generálního manažera Martina Havláta a mnoha dalších. Samozřejmě včetně prezidenta Hadamczika, ústřední postavy této veselohry. Leckdo možná čekal jasné vyjádření a konec aufschluss. Tak to byla trefa ne těsně, ale hodně vedle.
Jedno zasedání. Nic. Novináři čekající na finální verdikt se nakonec dočkali pouze kávy, kousku bábovky a planých řečí kravařského patriota. Po chvíli ticha následovalo druhé zasedání. To pondělní. A ono opět nic. Nyní už alespoň bez tiskovky a zbytečného oblbování zástupců médií.
Výsledek šuškání hokejových ministrů? „Nechceme se unáhlit,“ řekl Hadamczik. Držte si klobouky, protože tahle svazová párty ještě zdaleka nekončí!
Taktika vedení českého hokeje s tím, že se velezkušený Fin odpálkuje sám a položí na stůl vlastní výpověď, zřejmě nefunguje. Hadamczik a spol. tlačí na pilu, snaží se získat více času, ale tudy zkrátka cesta nevede. Jalonen není hloupý a přestože mu v současné době musí být ze svých nadřízených hodně blivno, raději se nechá vyhodit než aby zabrnkal na struny libeňské kytary.
A tak se již brzy můžeme těšit na další pokračovaní srdcervoucího thrilleru „Jak Karimu podkopnout židličku“. S ryze komediálním podtextem a navíc ostudnou reputací před všemožnými kritiky ze světa hokeje.
Závěrem snad jen to, že nyní už je zřejmě úplně jedno, jestli to finský kouč nakonec ustojí, nebo si zabalí kufry a poletí domů na sever. Spíše se nabízí varianta číslo dva. V tuto chvíli jde ovšem o úplně jiné věci. Zejména další prachbídnou prezentaci českého hokeje na veřejnosti. Za blbce jsme totiž úplně všichni. Opět a znova.
