Bývalý dlouholetý kapitán Vítkovic a později veleúspěšný trenér Vladimír Vůjtek se právě dnes dožívá významného životního jubilea. „Šedesátku budu slavit na několik etap, bude to náročné, ale věřím, že to zvládnu,“ říká s úsměvem Vůjtek.
Na dnešní oslavy, které proběhnou v restauraci Florián v Proskovicích, se sjíždějí gratulanti z celé Evropy. Ti nejvzácnější samozřejmě z Ruska, kde dosáhl svého největšího trenérského úspěchu.
S Jaroslavlí během dvou sezon vyhrál suverénně dvakrát ligu a následně Kazaň dovedl k bronzu. „Rád ale samozřejmě vzpomínám i na finálové účasti s Vítkovicemi nebo Zlínem. Je ale pravda, že v Rusku jsem dosáhl trenérského vrcholu,“ říká Vůjtek, který je v Rusku stále hodně populární. V Jaroslavli dokonce v návalu mistrovské euforie uvažovali, že po něm pojmenují ulici. „Zatím se ještě žádná třída tak nejmenuje, třeba s tím čekají až in memoriam,“ směje se.
S trénováním skončil loni ze zdravotních důvodů, a i když je podle svých slov zcela fit, s návratem na lavičku už příliš nepočítá. „Vždycky jsem si plánoval, že budu trénovat tak do šedesáti, a pak se stáhnu do ústraní. Kvůli zdraví jsem odchod do důchodu ještě o rok uspíšil. Ničeho ale nelituji, hokej je můj život a jsem vděčný, co jsem s ním jako hráč a později trenér zažil.“
Je jisté, že také v příští sezoně mu bude čas od času zvonit mobilní telefon s nabídkou angažmá. „Já vím, že nikdy se nemá říkat nikdy, ale už s návratem fakt moc nepočítám. Musela by to být nějaká supernabídka, která by se, jak se často říká, nedala odmítnout.“
V Rusku je stále hodně oblíbený a ruští novináři mu volají v době vypjatých hokejových zápasů play-off několikrát týdně. „Ruskou ligu stále pozorně na satelitu sleduji, takže ji občas novinářům i komentuji. Ruská liga se mi líbí, je divácky atraktivní a některé zápasy jsou podle mě kvalitnější než v NHL. Nehrají tak takticky, jako třeba u nás, chtějí hrát spíše hokej. Nejčastější trenérský pokyn u nás je vyhoď, v Rusku hraj. V tom je hlavní rozdíl.“
Český hokej má podle něj i po posledním neúspěšném vystoupení na MS svou kvalitu. „Dobrých hokejistů máme stále dost. Špatná je česká extraliga. Když jsem byl v Petrohradu na Super six, rozdíl mezi Spartou, Slovanem a zbylými týmy byl doopravdy markantní.“
Český hokej podle něj trpí častými odchody mladých hráčů do zahraničí. „Navíc si taky myslím, že patnáct týmu v extralize je moc. Extraliga tím trpí. Když se podíváme do historie, nikdy tolik celků nebylo, a to se nemohlo odcházet ven, a ještě jsme hráli společnou soutěž se Slováky. Nelíbí se mi ani brzké odchody talentovaných hráčů do zahraničí, proti kterým je hodně těžké bojovat. Mladí kluci vidí velké peníze a sen zahrát si NHL, což se dá pochopit,“ poznamenal Vůjtek.
Šedesáté narozeniny bere s části i jako další životní milník. „Třicátiny bych slavil raději, ale i tak se těším. Hlavně, ať jsme v rodině všichni zdraví, to je to nejdůležitější,“ přeje si dnešní oslavenec.
Táta přiznává: Mnohem snadnější bylo proti synovi hrát než ho trénovat
Ne každému skvělému trenérovi se podaří, aby i ze svého syna vychoval špičkového sportovce. Vladimír Vůjtek to štěstí měl, a může tak být na svého syna patřičně hrdý.
Ani jeden z nich nikdy nezapomene na finále ruské superligy, kdy se oba potkali ve finále. Táta na lavičce Jaroslavli, syn v první útočné formaci Čerepovce. „Pro nás už samotný postup do finále bylo vlastně vítězství, v semifinále jsme vyhráli rozhodující zápas v Omsku a postup slavili jako titul. Já ve finále nemohl prohrát, tátovi jsem titul přál a vůbec mi nevadilo, že se se zlatou medailí vracel on,“ říká klidně Vůjtek mladší.
Vůjtek starší vzápětí kontruje. „Čerepovec přesto primát měl, protože byl jediným klubem, se kterým jsem v play-off s Jaroslavlí prohrál. Jinak jsme pět zbylých sérií vždy vyhráli 3:0 na zápasy,“ říká trenér Vůjtek. Po návratu domů se opakovala situace, kdy vedl svého syna na lavičce Vítkovic. „Rozhodně si myslím, že bylo snadnější proti synovi hrát, než ho trénovat,“ říká i s odstupem času Vůjtek starší. „Nebylo to v žádném případě něco mezi námi, my jsme nikdy hokejové problémy domů nenosili a neměli spolu sebemenší problém. Šlo spíše o celkové klima v kabině, kde to někteří hráči prostě neskousli,“ říká Vůjtek.
Dva Vůjtkové v jednom týmu, to bylo i ideální téma pro média. „Noviny ale za problémy nemohly. On se spíše vždycky našel hráč, který se cítil ukřivděný, že tolik nehraje, a podezíravost z protežování byla na světě. Těch podobných případů je ale více, jen si vezměte fotbalovou Slavii, kde spojení otec a syn taky moc neklape.“
Milníky Vladimíra Vůjtka
Příchod do Vítkovic
Na turnaji za mnou přišel bývalý vynikající hokejista Vítkovic Eda Remiáš, ať jdu hrát k nim do Vítkovic. To byl zlom v mé kariéře. Dostal jsem se v 16 letech do týmu, který vedl trenér Ladislav Staněk, ten mě v začátcích vše naučil.
Vojna v Trenčíně
Na vojně jsem byl v Trenčíně, kde jsem se vlastně seznámil s dospělým hokejem. I když jsme hráli druhou ligu, tyhle dva roky mi hodně daly. Když jsem se pak vrátil do Vítkovic, už jsem se v týmu uchytil. I když jsme o první ligu bojovali dlouhých pět let, rád na ty roky vzpomínám. V týmu byla super parta.
Trénování
Začínal jsem v Karviné, ale jako každý jsem dělal chyby a hodně se učil. Ta pravá trenéřina pro mě přišla až po boku Honzy Soukupa někdy po roce 1989. Rád samozřejmě vzpomínám na účasti ve finále s Vítkovicemi a Zlínem, to byly krásné a úspěšné sezony.
Odchod do Ruska
Tehdy se mi nepovedly dvě sezony, kdy jsme se s Vítkovicemi zachraňovali až v baráži a rok poté jsem s Třincem nepostoupil do play-off. Otevřeně říkám, že v Česku pro mě nebyla zajímavá práce, a přišla nabídka z Jaroslavli. Zvažoval jsem ji jen chvíli. Byla to obrovská výzva, v 54 letech jsem se vydal dobýt a hlavně poznat Rusko. Zažil jsem tam toho hodně a je možná škoda, že jsem hned po návratu nenapsal knihu. Teď už si řadu věcí, které mě každý den překvapovaly, ani nevybavím, ale na Rusko nedám dopustit. Prožil jsem tam krásné roky a mám tam stále hodně přátel.
Nejlepší spoluhráči
Bylo jich fakt hodně – Franta Černík, Láďa Svozil, Mirek Fryčer, všechno kluci, kteří to dotáhli do nároďáku nebo NHL. Rád vzpomínám i na Pavla Richtra, se kterým jsem hrával v Trenčíně. To byl útočník, se kterým jste se na ledě moc nenadřel, stačilo mu puk hodit do jízdy a on dal gól.
Nejlepší svěřenci
Tuhle otázku jsem už jednou dostal a vrátila se mi jako bumerang, že jsem na někoho zapomněl. Bylo jich fakt hodně, když je budu z hlavy jmenovat, tak začnu Ríšou Šmehlíkem, Petrem Fabiánem, Milošem Holaněm, pak to byli Václav Varaďa, David Moravec. V době stávky i Pavel Kubina. Tomu jsem ale spíše nastartoval kariéru, když jsem ho v osmnácti letech pustil za moře. Ve Vítkovicích jsme měli přetlak obránců a on za mnou přišel, jestli by mohl jít. Tehdy to vypadalo, že by u nás byl sedmým bekem. V době výluky v NHL ale ukázal, jak velkým hráčem je. V Rusku jsem pak potkal taky celou řadu skvělých hokejistů a rád jsem pracoval i s Honzou Peterkem, který se mnou do Jaroslavli přišel. Trénoval jsem ale třeba Kovalenka, Němčinova, Kovalčuka nebo MorozovA.
Hned na první pohled je jasné, že klučina patří k Vůjtkům. Syn hokejisty Vladimíra má čtyři roky a pomalu se rozhlíží, který sport by ho mohl bavit.„Zatím to vypadá, že z něj bude automobilový závodník. Nejvíce se zajímá o auta,“ prozrazuje maminka Petra a s úsměvem dodává: „Když jsme na hokeji, tak si přeje, aby už ti hokejisti šli pryč a vyjede na led rolba,“ pokrčí rameny Petra.
Děda se ale rozhodně nevzdává, na podzim mu koupil brusle, na Vánoce i přilbu. „Dlouho to ale neměl na sobě, pořád opakoval, že hokej hrát nebude. Před čtrnácti dny ale přišel ke mně domů a říkal, že si to rozmyslel, že asi ten hokej přece jen hrát bude,“ směje se děda spokojeně.
S takovými hokejovými geny by byla škoda, kdyby to mladý Maxim alespoň nezkusil. Lepšího trenéra než svého dědečka by totiž široko daleko nenašel.
